Sorry

Část 4.

,,Ne, to nelíbí. Líbí se mi holky bez něj, jako třeba ty''
Jakmile to Jamie dořekne vykulím na něj oči. On řekl že se mu líbím?! ,,Jak se ti můžu líbit když mě skoro ani neznáš.''

,,Právě proto, tě chci poznat'' tak tohle mě zaskočilo.

,,A co když zjistíš že nejsem taková za jakou si mě měl?''

,,Věřím v to že jsi.''

,,Nic o mně nevíš Jamie. Vůbec nic.''

,,Nevím o tobě nic protože si mi nic neřekla.''

,,Nerada o sobě mluvím.''

,,Proč o sobě nerada mluvíš?''

,,Nech to být.'' seberu se a odejdu z baru. Nesnaží se za mnou jít. Za to jsem mu vděčná. Nechci s nikým mluvit. A už vůbec ne s ním. Musím s pročistit hlavu.

Jdu po pláži dál a dál kam mě nohy nesou. Sama nevím kde skončím. Přemýšlím nad tím jak to tady zvládnu do doby než budu plnoletá a odjedu na druhej konec světa. Tady nezůstanu.

Zastavím se před velkou cedulí crazy world . Všechno se mi přehraje před očima. Všechny ty chvíle s ní. Jakoby to bylo včera co jsme sem chodili. Stále ještě je tenhle park neopravený a prázdný. Hrnou se mi slzy do očí.

FlashBack

Stojím u parku a čekám na Anny. Ta však nikde není. Už tu měla být před pěti minutami. A to vždycky chodila včas! ,,Baf'' leknutím nadskočím když mě moje nejlepší kamarádka vyděsí k smrti. ,,Anny! Ty jsi vážně blázen'' zasměju se a ona se mnou. Pak už vyrážíme do parku. Je Halloweenská noc a proto jsme se rozhodli jít právě do tohoto parku. Už roky je zavřený. Nikdo sem nechodí.

Anny mě chce vytáhnout na rezavou obrovskou horskou dráhu. Nejdřív to odmítám ale nakonec povolím a jdu s ní. Anny leze první po žebříku a já hned za ní. Jakmile jen trochu zafouká vítr žebřík se pohne. Je to opravdu děsivé, ale Anny stále leze. Nechci jí tam nechat samotnou tak lezu taky. 

Když konečně vylezeme nahoru, sedneme si na kraj dráhy. Může to bát asi tak 16 metrů. Nemám strach z výšek ale tohle mi není příjemný. Anny vytáhne z batohu Halloweenské dobroty a rozbalí je. Celou dobu si jen povídáme a jíme bonbóny. Když už obě usoudíme že je nám zima postavíme se že půjdeme ale Anny uklouzne noha a ona se stihne zadržet jednou rukou kovové tratě. ,,Anny!'' zakřičím na ní a snažím se jí pomoct. ,,Katie! Pomoz mi!'' snažím se jí vytáhnout ale nejde to. Slzy mi rozmažou výhled a já nic nevidím. Mé studené ruce se jí snaží přidržet a vytáhnout ale nejde to. Nemůžu. Anny už dochází síla a ona se pustí. Spadla. ,,Nééé. Anny!!'' volám na ní i když moc dobře vím že mě neslyší. Už ne. Rozbrečím se ještě víc. Slzy mi zmáčí celý obličej, ale mně je to jedno. Už mi je všechno jedno. Přišla jsem o ní. Přišla jsem o svojí nejlepší kamarádku.'' 

Flashback end

Brečím. Nesnažím se slzy zastavit. Jak to tady mám bez ní zvládnout?! Jak?! Byla pro mě jako sestra. Lidé co nás znaly nám říkali dvojčata. A taky že jsme byli jako dvojčata. Stejné šaty. Stejné účesy. Stejné nápady. Stejný vkus. Je to jako bych přišla o půlku sebe. Jako bych přišla o svoje druhé já. nezvládnu to tady. Nevydržím to. Chci do New Yorku. Nad ničím nepřemýšlím a běžím domů. Nemám na nikoho náladu a proto po otevření vchodových dveří se rozeběhnu k sobě do pokoje a následně se zamknu. Musím přijít na jiné myšlenky. 

Vlezu si do koupelny a napustím si horkou vanu. To je to co teď potřebuju. Relax. Svléknu ze sebe šaty a lehnu si do ní. Zavřu oči a stále to mám před očima. Dneska se asi moc nevyspím. Zítra mě čeká první den v nové škole a já se dneska ani neprospím. S kruhy pod očima asi neudělám moc dobrý první dojem na mé spolužáky a na mé učitele. 

Po umytí a přemýšlení nad tím jaký dojem udělám zítra na všechny ve škole se převléknu do pyžama a rozhodnu se, jít si rovnou lehnout. Na nějakou večeři už dneska nemám náladu. Ani na nikoho z rodiny. Chci být sama. 

Jen já a mé vzpomínky na tohle město.