Sorry

Část 5.

Budík. Pro mě ta nejhorší věc na světě. Známe všichni nebo ne? Jakmile uslyším hrát melodii vycházející z mého mobilu chce se mi brečet. Ne kvůi tomu že bych byla smutná ale kvůli tomu že jsem neuvěřitelně nasraná na svůj mobil! Bolí mě neuvěřitelně hlava a to ještě dneska musím do toho ústavu. Školy. Máma mě přihlásila na nějakej gympl na kterej jsem už od šestý třídy chodila v New Yorku. Tam byli fajn lidi ale pochybuju že tady budou alespoň z poloviny tak dobrý lidi jako byli tam.

Jakmile se odhodlám po asi půl hodině vstát, zamířím si to rovnou do koupelny kde provedu svojí ranní hygienu a pak si ještě vlezu do sprchy protože nám dnes začíná škola až od 9:00.

Ve sprše přemýšlím o úplně nezajímavých věcech asi tak jako polovina lidí na téhle planetě. Dokonce jsem se i dostala k tomu, proč Rowlingová zabila Siriuse Blacka a co jí vedlo k tomu nezabít pana Weasleyho. Já bych řekla že tohle by snad zajímalo každýho. A nebo taky proč v posledním díle Selekce zemře král i s královnou? Proč prostě spisovatelé nemůžou udělat happy end se vším všudy? Proč prostě musí neustále někoho zabíjet? Všichni říkají že v normálním životě taky nikdy není šťastná konec, ale zatraceně v normálním životě taky nakonec všechny dobrý i špatný postavy neumřou ne? A nebo snad jo? Když mě přestane bavit přemýšlet o knihách a spisovatelých konečně se odhodlát umýt se, což znamená další půl hodina.

Po umytí už konečně vylezu ze sprchy a následně i z koupelny ze které si to namířím do mé obrovské šatny která je stále ještě poloprázdný jelikož jsem líná si vybalit. A taky jsem si tady chtěla vymalovat, což doufám že stihnu dneska protože rodiče nejsou celý týden doma a dvojčata bude hlídat babička. Takže mám celý týden dům pro sebe. Super! Alespoň něco mi dokáže zlepšit náladu.

V šatně si vezmu první podzimní oblečení co mi padnou do ruky. Dneska je 25.října, což znamená že se určitě už normálně učí. Proč jsme se museli stěhovat až teď? Vždycky na začátku školního roku jsem měla ráda to 'flákání' se po lavici a poslouchání dementní řeči učitelů. Teď mě budou čekat samý písemky protože i když si to nikdo nechceme přiznat, čtvrtletí se blíží a ne jeden z nás z něčeho propadá.

Vrátím se zpět do pokoje a vezmu si tam svou kabelku od Michaela Korse. Pak už jdu dolů do kuchyně si udělat něco ke snídani. Jak jsem říkala, nikdo není doma takže je snídaně na mně. Ach jo. Pak mě napadne že vlastně snídani ani dělat nemusím. Dojdu si do Starbucks. Tak tedy popadnu tašku a boty, obuju se a jdu rovnou do Starbucks.

Sedím v kavárně a číšnice mi po chvíli přinese Pumpkin Spice Latte a čokoládový muffin. Poděkuju jí a začnu se dívat do svého mobilu a k tomu si pustím do sluchátek svou oblíbenou píseň No Pressure od Justina. Chvíli opět přemýšlím a zaposlouchávám se do písničky. Taky někdy nevnímáte melodii ale jen text písně? Tak to přesně teď dělám já. Spoustu lidí mi říká že Justin zpívá o sračkách. Já si to nemyslím. Podle mě má mnohem lepší texty než třeba Selena Gomez. Ale to je pouze můj názor.

Z mého přerušení mě vyruší židle která se hne vedle mě a někdo se na ní posadí.

Takže ahooj! Moc se omlouvám že kapitolka je až teď ale vydala jsem jí už včera a pak se mi celá smazala... No a dneska skoro dopsaná se mi smazala znova. Ach jo! Každopádně, omlouvám se že je tak krátká ale asi 3x jsem jí přepisovala protože jsem s ní prostě nebyla spokojená tak jak bych chtěla. Jo! a ještě bych vám chtěla říct že jsem přidala obsazení pro tenhle příběh.. Takže pokud vás zajímá jak si představuju určitou osobu tak se koukněte, a možná si budete říkat proč jsem dala Katie jako blonďatou herečku.. Ale představte si jí jako ve filmu If I Stay.

-Kate