Ve sněhu s hvězdami

2. kapitola

Ráno mě vzbudil budík a do obličeje mi svítilo otravné světlo. Když jsem se už pořádně rozkoukala a projela všechny sociální sítě, tak jsem se konečně zvedla a oblékla se. Šla jsem směrem do koupelny a viděla jsem mojí babičku jak připravuje snídani "Dobré ráno" řekla jsem. "Dobré, tady jsem nám udělala snídani" řekla babička s úsměvem.
Když jsem snědla výbornou snídani, tak jsem šla do koupelny, rychle se namalovala a vyrazila z domu. Už na mě čekal Andrew a koukal na mě s jeho zelenými oči.
Nemůžu si pomoct, miluju to jeho nádhernou vůni. "No nazdárek" pozdravil mě se širokým úsměvem. "Ahoj" odpověděla jsem a úsměv jsem mu oplatila.
Když jsme byli skoro u školy, tak se Andrew zeptal jestli bych s ním nešla po škole ven, když jsme se celé léto neviděli. Ani jsem nepřemýšlela nad odpovědí a souhlasila jsem. Strašně ráda s ním trávím čas, je to můj nejlepší kamarád.
Už jsme byli u školy "Tak po škole, už se těším" řekl Andrew s pokřiveným úsměvem a odcházel do třídy se zvoněním na hodinu. Naštěstí jsem od něj měla třídu kousek, takže jsem stihla vejít do třídy ještě než přišla učitelka. První hodinu jsme si s Gabrielem raději povídali, než aby jsme poslouchali nudnou přednášku. Další hodinu jsem nevnímala svět a málem usla. Čas utíkal strašně pomalu a já se nemohla dočkat až vypadu a půjdu s Andrewem ven. Tak strašně ráda s ním trávím čas, protože je na mě strašně hodný, vždy mě podpoří a podrží v nejhorších časech.
Do těchto myšlenek mi skočilo zvonění. Zvonění poslední hodiny. Rychle jsem si pobalila věci a prchala ze třídy s úsměvem na tváři. Před školou už dávno Andrew čekal, protože skončil o hodinu dřív. Když jsem došla k němu s úsměvem "Tak kam půjdeme?" zeptala jsem se. "Mám nápad, je to takový menší překvapení bereš?" Andrew ví, že nemám moc ráda překvapení, protože jsem nedočkavý člověk. "Když mi nebudeš zavazovat oči a podobné věci, tak to beru" odpověděla jsem s menším smíchem. "No to ti nemůžu slíbit" řekl trochu škodolibě. "Radši jdeme ať to překvapení mám za sebou" oba dva jsme se začali smát. Uvědomila jsem si, že mi celou tu dobu chyběl jeho nádherný smích a jeho dokonalé zelené oči.
"Dlouho jsme spolu nebyli venku" řekla jsem, když jsme šli menší lesní cestičkou. "Já vím, vůbec jsem o prázdninách neměl čas. Promiň." Omlouval se. "Strašně jsi mi chyběla." Taky mi moc chyběl. Upřímně tyhle prázdniny nebyly zrovna nejlepší. Řešila jsem hodně věcí kvůli tátovi, což hodně nerada řeším. Takže celé prázdniny jsem spíše byla zalezlá v posteli a brečela nebo si někde venku větrala hlavu. Radši už na to nebudu myslet. "Taky jsi mi chyběl" řekla jsem po dlouhém čase přemýšlení o prázdninách.
Když jsme došli k jednomu lesními potůčku Andrew vytáhl šátek. "Ne, ne, ne tohle teda ne!" říkala jsem se smíchem. "Věř mi, bude se ti to líbit" řekl a podával mi šátek. "Já si ho nevezmu, víš že nenávidím překvapení" chtěla jsem to říct vážně, ale nešlo to. Oba jsme se smáli. "Fajn, tak já ti ho dám sám" řekl vážně. Když se mi snažil šátek ovázat okolo očí, tak jsem se snažila utéct. Bohužel mě doběhl a vzal mě za ruce, já nemohla utéct ani se nějak vyvléknout. Zadíval se mi do očí a já jemu. V jeho nádherně zelených očí jsem viděla jak je šťastný a věděla jsem že mu můžu vždy věřit. Asi po minutě řekl "Věříš mi?" bez přemýšlení jsem odpověděla "Ano, věřím." Pustil mě a já stála a čekala než mi dá šátek okolo očí. Opatrně mi obvázal šátek okolo očí. Jeho něžné doteky byly příjemné až jsem z toho měla husí kůži. "Vidíš něco?" zeptal se mě po chvilce. "Ne" odpověděla jsem. Najednou jsem cítila jak je u mě blízko. Cítila jsem jak na mě dýchá. Jako kdyby mi můj nejlepší kamarád chtěl dát pusu na tvář. A pak jakoby se najednou odtáhl. Nevím jestli se mi to celé zdálo a nebo jestli doopravdy byl u mě tak blízko...
"Tak pojď" řekl a já slyšela jak se směje. Vzal moji ruku a vedl mě a já vůbec nevěděla kam. Ale věděla jsem že mu můžu věřit.
"Už jsme tu" řekl a sundal mi šátek z očí. Opět měl na tváři úsměv a jeho zelené oči zářily. Úsměv jsem mu oplatila.
Když jsem se konečně rozhlédla, tak jsem neměla slov... Asi po 3 minutách civění jsem řekla "Andrew to je tak nádherný, není to sen?" řekla jsem s úžasem. Andrew mě štípnul, aby dokázal že se mi to vážně nezná. Oba jsme se na sebe usmáli.

"Objevil jsem to tu teprve nedávno" řekl. "Myslel jsem, že by to mohlo být naše místo, nikomu by jsme o něm neřekli." Pořád jsem koukala na tu nádheru a neměla slov. "To je tak úžasný. Jsem ráda že jsi mi to tu ukázal." Řekla jsem a navzájem jsme se na sebe usmáli. Kvůli tomuhle ho mám tak ráda, dokáže udělat z maličkosti dokonalý zážitek. Rozeběhla jsem se do fialový kytek a pak si do nich lehla jako do peřin. Andrew běžel hned za mnou a lehl si vedle mě. Koukali jsme na oblohu a pak na sebe. Koukala jsem na ty jeho úžasně zelené oči. Oba jsme se na sebe usmáli.
Po několika hodinách povídání a ležení ve fialových kytkách jsme si všimli, že začíná zapadat sluníčko. "Už bych asi měla jít domů." Řekla jsem i když se mi vůbec nechtělo. Vstala jsem ze země a protáhla se. Ale Andrew mě chytil za ruku, stáhl zpět na zem a řekl "Ale no tak...Prosím budeme tu ještě chvíli?" zasmutnil. Strašně ráda bych tu s ním byla, ale ještě se musím učit na pár testů. "Promiň, ale vážně bych už měla jít." Andrew přikývl a usmál se. Vstali jsme a vydali se domů. Cesta utíkala rychle, říkala jsem si, že snad lepší nejlepší kamarád už být nemůže. S ním je zase život světlejší a má zas najednou smysl ho žít, díky němu. Od mého přemýšlení mě vytrhl křik, jeho křik. Začala jsem přemýšlet nad nejhorším, rychle jsem se otočila. Viděla jsem jak za mnou běží s kusem mechu v ruce a já cítila, že jestli ho nechci mít za krkem, tak bych měla začít běžet. "Ty si blázen" vypadlo ze mě, když jsem se rozběhla. "Víš, jak jsem se lekla?" Smála jsem se a byla šťastná, že se mu nic nestalo. Utekla jsem mu a schovala se za nejbližší strom. Andrew proběhl a já běžela hned za ním. Skočila jsem mu na záda a zakryla oči, hned pustil kus mechu a stáhl mě na zem. Začali jsme se smát, když se pak nade mě sklonil, srdce mi začlo bít rychleji než obvykle. Ale ne! Ten blázen jen chtěl odvrátit pozornost a začal mě lochtat. Nemohla jsem se přestat smát. "Pusť mě, vážně už musím domů", když jsem to dořekla, zase trochu zesmutněl a usoudil, že mám pravdu.
U dveří jsem zkamenělá čuměla do tašky. "Někde jsem vytratila klíče" Andrew se jen začal nezastavitelně smát, to byl celej on, celou dobu je měl v kapse od bundy.
Když jsme se už loučili Andrew mě s něhou objal "Doufám, že to někdy zopakujeme" řekl s pokřiveným úsměvem. "To já taky" Už jsem se blížila ke vchodový dveřím. "Hezky se vyspi" řekl Andrew a zamával. Než jsem vešla do domu usmála jsem se a také mu zamávala.
Přišla jsem domů a šla se hned učit, abych to uměla na zítřejší test a mohla jít co nejdřív spát. Když už jsem ležela v posteli a usínala, říkala jsem si jaký to byl úžasný den.