Ve sněhu s hvězdami

6. kapitola

Když jsem se probudila byla všude tma, protože jsem věděla, že by mě vzbudilo světlo, tak jsem si zatáhla záclony. Koukla jsem se na mobil a zjistila jsem, že mi Andrew napsal asi tři zprávy.

Andrew: Ahoj, nechceš si dneska udělat pohodový den a koukat se na filmy?

Andrew: Už jsi vzhůru? Nechceš abych dneska přijel?

Andrew: Napiš, až se probudíš mám o tebe starost.

Asi bych se měla radovat z maličkostí, abych zahnala smutek. Měla bych hledat pozitivní věci během dne, abych nemyslela na to, co se stalo. Udělalo mi radost, že aspoň někoho zajímám a že má o mě někdo starost. Falešně jsem se pro sebe usmála a falešně si říkala, že vše bude v pořádku. Sice mám ráda Andrewa a ráda bych se u něho v objetí schovala, ale dnes chci být sama a truchlit. Když jsem se konečně trochu probrala a můj mozek začal fungovat, vzpomněla jsem si na mojí milovanou babičku. Do očí se mi dostalo plno slz, chtěla jsem je zadržet. Opět jsem se falešně usmála, ale to nepomohlo. Nechci brečet jako malé dítě, vysmrkala jsem se a utřela slzy do kapesníku, který jsem hodina na zem k ostatním. Tak jo asi bych se měla trochu vzpamatovat... "Já Amy Walltersonová jsem dost silná a vše zvládnu v pořádku!" Nahlas jsem se podpořila a doufala že to pomůže. Nejraději bych byla teď neviditelná a nebo odjela na fakt hodně dlouho někam daleko.
Radši jsem přestala přemýšlet nad tím vším a začala uklízet celý svůj pokoj od posmrkaných kapesníků. Šla jsem do koupelny a dala si horkou vanu s bublinkami, abych odehnala stres.
Po horké vaně, která mi hodně pomohla jsem si ještě odlíčila zbytek řasenky, kterou jsem měla rozmazanou po celém obličeji. Když jsem zavírala dveře od koupelny, skočila jsem rychle na mojí velkou, měkou postel a podívala na mobil. Zapomněla jsem odepsat Andrewovi a on mi mezitím poslal ještě jednu zprávu.

Andrew: Je ti něco? Dám si rychlou sprchu a hned jedu!

Ne! Nesmí přijet, dneska vypadám s mýma uplakanýma očima vážně hrozně. Prakticky ani nejde o to, jak vypadám spíš je to tím, že chci být dnes sama.

Já: Neboj, jsem v pořádku. Prosím nejezdi, chci být dneska sama.

Doufám, že si to přečte ještě před tím než přijede, vážně chci být dnes sama. Šla jsem do kuchyně a ztuhla asi na 15 minut, když jsem si vzpomněla, jak tam moje milovaná babička ležela a já ji nemohla pomoct. Nad tou vzpomínkou jsem se opět rozbrečela jako malé dítě, když v tom slyším zvonek. To snad ne! Znovu doufám v to, že to není Andrew. Jdu otevřít vchodové dveře se slzami v očích a s mým štěstím je to samozřejmě Andrew. "Ahoj, promiň ale dneska nemám náladu. Je mi líto, že jsi sem zbytečně jezdil. Běž prosím domů." řekla jsem a pomalu zavírala dveře. Andrew ale dveře držel a já neměla sílu je zavřít. "Ne Amy, nemůžeš tu být sama, někoho potřebuješ." řekl a podíval se na mě s jeho kouzelně zelenýma očima. Nerada ty oči odmítám, ale teď to jinak nejde. "Prosím, nech mě dnes být." řekla jsem a přitlačila na dveře. "Ne, jdu dál." řekl Andrew se zvýšeným hlasem. "Okamžitě vypadni. Pochop, že chci být sama! Nepotřebuju tebe, ani nikoho jiného!" zakřičela jsem na něho, i když jsem vůbec nechtěla. Andrew se vyděsil a radši se jen otočil a naštvaně zabouchl dveře. "Ne Andrew! Promiň" řekla jsem rychle, ale už bylo pozdě, jen jsem z okna pozorovala jeho postavu, jak se stále vzdaluje. "A dost Amy to už přeháníš!" zakřičela jsem na sebe a bouchla rukou do poličky. Ruka mi začala trochu krvácet, ale snad s ní nic nemám. "Fajn Walltersonová, běž uklidit celý barák a zbal si, budeme odjíždět!" řekla jsem na sebe naštvaně. Co nejrychleji to šlo jsem uklidila celý barák, až na babičky pokoj, protože nechci aby se mi vrátily jen špatné vzpomínky a slzy.
Když jsem uklidila celý barák, bylo asi kolem půl dvanácté. Už zbýval jen zabalit kufr, ale bylo pozdě a byla jsem unavená. Řekla jsem si, že to zabalím až zítra. Unavená jsem se šla zachumlat do mojí milované, velké a měkké postele.

Další den
Když jsem se ráno probudila, podívala na mobil a zjistila, že jsem zaspala první vyučovací hodinu. Bylo mi to docela jedno, vstala jsem a šla se obléct a vyčistit zuby. Když jsme byla připravená, koukla jsem se do zrcadla a povzbudila jsem se "To zvládneš Amy." Vyrazila jsem do školy, ulice byly úplně prázdné.
"Dobrý den, omlouvám se byla jsem u lékaře." zalhala jsem, když jsem vstoupila do třídy. Gabriel dnes nebyl ve škole, což je docela štěstí, protože jsem neměla chuť se s někým bavit. Radši jsem začla vnímat hodiny a psala si výpisky, abych zahnala smutné myšlenky.
Zazvnilo a já zůstala na chvilku ve třídě, protože se mi nechtělo na oběd. Nechtěla jsem vidět Chloe ani Sophie. "Slečno Walltersonová, musím zamknou třídu." řekl mi učitel. Jeho výraz vypadal jako by věděl, že se něco stalo a že mě chápe. "Ano, omlouvám se už jdu." řekla jsem potichu a odcházela na oběd. Zatím jsem měla štěstí, nepotkala jsem Chloe ani Sophie. Dala jsem si oběd, který jako vždy nechutnal zrovna skvěle.
Dnes mám asi velké štěstí, nikoho jsem nepotkala a s nikým si nepovídala. Šla jsem pomalu ke skříňce, protože jsem si zapomněla učebnice, které si beru s sebou do kufru. Ale když jsem se otáčela a chtěla zamířit směrem ze školy, viděla jsem Chloe a Sophie. Mířily směrem ke mě a když přišly blíže, viděla jsem i Robina. No super, tak tyhle mi tu vážně chyběli, pomyslela jsem si. Chloe ke mě začala mluvit "Ahoj Amy, všimla jsem si, že dnes vypadáš opravdu sklesle. Stalo se něco?" "Hej lidi jdeme, stejně nikoho nezajímají její trapný problémky." odfrkl si Robin. To vážně řekl? Asi je unavený ze školy a chce domů, radši to nebudu řešit. Sophie jen koukala a raději dělala, že řeší na mobilu něco důležitého. "Nedělejte si starosti, jsem v pořádku." řekla jsem a falešně se usmála v naději, že to zabere. "Jo přesně, je v pohodě jdeme Chloe." dodal Robin a pomalu se otáčel. "Ne, něco není v pohodě, poznám když s tebou něco není v pořádku a falešný úsměv ti nepomůže." řekla Chloe a měla vážný výraz. Fajn, asi bych jí to měla říct, je to moje kamarádka. "Umřela mi babička a chci odjet dnes pryč, abych zapomněla na vše zlé." koukala jsem se do země a do očí se mi hrnulo plno slz. "Zlato, ale to jsi nám měla říct hned." řekla Chloe a objala mě, Sophie se přidala do objetí. "To je mi líto." zašeptala Sophie. "Neboj jsme tu s tebou." uklidňovali mě. Na zem spadla první kapka a po ní druhá. Ne jsem dost silná, to zládnu. Utřela jsem si slzy a koukla se na holky. Robin jen koukal a bylo vidět, že už chce doopravdy jít a že ho moje problémy vážně nezajímají. "No dobrý, obejmuly jste se a vyřešili to, jdeme!" řekl Robin se zvýšeným hlasem. "Tak běž bez nás. Budeme s Amy, musí se cítit hrozně." zakřičela Sophie. Já chápu, že svoje problémy bych si měla řešit sama, ale Robin by mě mohl aspoň maličko chápat. "Ne běžte musím si zabalit kufr a chci být sama. Ale moc vám děkuju." řekla jsem a přidala malý úsměv, který nebyl tolik falešný. Jsem ráda, že mě holky takhle podrží. "No dobře ale jestli doopravdy odjedeš, tak nám aspoň napiš jestli jsi dojela v pořádku." řekla Chloe a usmála se na mě.
Už jsem dorazila domů, převlékla se a odlíčila. Šla jsem si zabalit kufr, dala jsem do něj jen to nejdůležitější, protože jsem ho nechtěla mít těžký na dlouhou cestu.
Poté co jsem vše měla zbalené, jsem si dala rychlou sprchu a šla nejspíš naposledy spát do své milované postele.