Ve sněhu s hvězdami

4. kapitola

"Marshallow?" zeptal se Andrew. "Jo děkuju moc Andrewe" udělal mi kakao, přinesl čerstvé koblihy s nutellou, sedli jsme si na verandu a užívali si dnešního rána. "Za chvíli tu je zima, už nebudeme moct sedět na verandě a koukat na tu nádheru", když jsem to dořekla Andrew se zvedl a odešel. Když přišel držel v ruce deku, se kterou mě vzápětí přikryl. Usmála jsem se na něj, on si sedl vedle mě a taky se přikryl. Tak jsme tam tak seděli a povídali si. "Co budem dnes dělat Amy?" "Mohli by jsme na nákupy do města, už zase nemám žádné oblečení." Andrew se zašklebil, ale jen tak na oko, abych si myslela, že se mu nechce. On se mnou samozřejmě rád nakupuje. "Mohli by jsme jet po obědě, prvním autobusem." dohodli jsme se. "Teď nás čeká dělání oběda" řekla jsem. "No do háje, Amy myslím, že tohle nezvládneme." Začali jsme se hlasitě smát, nad našemi kulinářskými schopnostmi. "Uděláme si pizzu!" Vykřikl Andrew. "Jakou?" odvětila jsem. "Šunkovou?" navrhl. "Fajn Andrew jdeme na to, tu snad zvládneme." zašklebila jsem se.
V kuchyni jsme si přichystali všechny ingredience a začali jsme kuchtit. Andrew rozválel placku a já na ní namazala rajčatovou omáčku. Položili jsme na ní šunku, kterou mi Andrew neustále ujídal. Posypali jsme na ní hromadu sýru, protože ten je na pizze nejlepší a strčili do trouby. Když nás babička viděla kuchtit, musela se zasmát, samozřejmě to nemyslela nějak špatně.
Hned jak jsme pizzu vyndali, bylo nám úplně jedno, že bude hrozně horká, celou jsme jí snědli. "Amy! Tak tohle se nám povedlo." vykřikl Andrew s radostí. "Si myslím!" řekla jsem a usmála se. "Bože, jestli tohle budem dělat častěji, budu už vážně tlustá!" Zasmála jsem se, nad tou blbostí co jsem teď řekla a podívala se na moje hubené nožky.
Jen co jsme dojedli, museli jsme spěchat na autobus, který nám každou chvíli jede ze zastávky. Jen tak tak jsme ten autobus stihli, běželi jsme co nám nohy stačily. Sedli jsme si na poslední sedadla a čekali, až autobus dojede do města. Asi za 15 minut jsme dojeli. Šli jsme do nejbližšího, vlastně i do jediného mého oblíbeného nákupního centra.
Miluju nakupování s Andrewem, on mi vždycky narovinu řekne, jestli se mu to líbí, nebo jestli mi to nesluší. "Mohla by jsi být o tolik krásnější, kdyby jsi chtěla." řekl mi a já se pousmála. Prošli jsme snad celý obchoďák. Andrew si koupil naprosto úžasnou mikinu a košili, úplně se tu rozplývám, když jí na něm vidím. Já jsem si koupila další skinny džíny a hromadu dalšího oblečení. "I když by nemělo, tak mě to s tebou baví Amy. I to že ti musím nosit ty těžký tašky" zasmál se.
"Nezajdeme si po těch dlouhých nákupech na kafe?" navrhl Andrew a já než stihla cokoliv říct, otočil se a směřoval ke kavárně. Hned jsem za ním běžela jako ocásek. Sedli jsme si úplně dozadu jak to šlo, místo židlí jsme měli pohovku a malý stolek. Miluju tuhle kavárnu. "Dobrý den, co si dáte?" uslyšela jsem hlas za námi. Andrew mě zase nenechal mluvit a začal diktovat. "Dvě cappuccina a čokoládový dort." Jen jsem tajně, ale stejně marně doufala, že ten dort není pro mě. Byl. "Vždyť vážně budu tlustá, to už se ti nebudu líbit" zavtipkovala jsem. Andrew to ale vzal vážně a řekl "Ty se mi budeš líbit vždycky." Donutilo mě to k úsměvu, který jsem v tu chvíli ani nechtěla.
Když jsem dojedla dort a dopila kávu, podívala jsem se na hodinky "Sakra, už bude osm" oba jsme se zhrozili, ne, že by jsme měli večerku jako malé děti, ale dávají nám náš oblíbený film. Zaplatili jsme a pelášili na nejdřívější autobus.
Jen co jsme došli na zastávku, autobus přijel a my se s Andrewem těšili na poklidný večer s popcornem v ruce a naším oblíbeným filmem běžící před námi na televizi. Málem by jsme přejeli zastávku, když jsme zapomněli zazvonit na zvonek. "To je tvoje vina" směje se nahlas Andrew. A já jen tiše přemýšlím, že s ním se nikdy nenudím. Už vytahuju klíče, odemykám a otvírám dveře. "Andrewe, běž nahoru všechno přichystat, já dojdu pozdravit babičku a udělat popcorn. Andrew kývl a šel do schodů, já zamířila do kuchyně.
Když jsem vešla, čekalo na mě obrovské zděšení, vykřikla jsem a začala panikařit. "Andrewe!" zakřičela jsem a začaly mi téct slzy, takové ty slzy, když o nich nevíte, ale stejně tečou. Andrew hned přiběhl a odstrčil mě do pozadí. Babička ležela na zemi, nehybná, nevím co se stalo, ale bylo mi jasné, že to má na svědomí ta blbá rakovina. Jestli se jí jen zamotala hlava? Nevím. Já z pozadí jen sledovala, jak Andrew volá sanitku a zkouší babičku probudit. Po několika minutách, co já stále stojím zkamenělá na tom samém místě, Andrew už má pro babičku zabaleno a čeká na sanitu. Ano Andrew zná náš dům jakoby byl jeho, je tu se mnou skoro pořád a já jsem za to ráda. Babička se do příjezdu sanitky neprobrala, tak ji doktoři vzali na lehátko a jedou s ní do nemocnice. Jen koukám, jak se mi sanitka vzdaluje z dohledu. Nic nevnímám, sednu si na gauč a začnu nezastavitelně brečet. "Co když ji ztratím jako ostatní z rodiny? Já se někde bavila a ona tu ležela. Já ji ani nepomohla!" Andrew to všechno chápal a v této situaci se zachoval víc než dobře, nezačal mě uklidňovat sladkými řečmi, zkrátka mě jen objal a pevně držel. Po chvilce se ale zvedl a šel se mnou ke dveřím. "Moji rodiče nás vezmou za tvoji babičkou do nemocnice" řekl. "Děkuju, děkuju moc" odvětila jsem.
Když jsme zastavili u nemocnice, rychle jsem se rozloučila a běžela najít babičku. Co mě překvapilo, bylo to, že Andrew šel se mnou. Podrží mě v každé situaci, tohle mě potěšilo, to si ani neumíte představit. První sestřičku, kterou jsem potkala, jsem hned zahltila informacemi o babičce a ať mi ji hned najde. Naštěstí byla přívětivá a za babičkou mě ihned dovedla, no za babičkou, spíš před její pokoj. Řekla, že do pokoje nemůžu a že musím počkat na výsledky, že za mnou doktor přijde. Asi po dvou hodinách čekání a nekonečných obvinění mé osoby, samozřejmě z mé strany, přišel doktor. "Paní Walltersonová?" "Ano, to jsem já. Jak je na tom moje babička?" Je mi líto, ale zdravotní stav vaší babičky je kritický, její tělo to nezvládlo a ona utrpěla šok." řekl doktor s lítostí. Rozbrečela jsem se a ani nevím jak, ale znova jsem se objevila v Andrewovo objetí.