Ťuk, ťuk vyléčíte mě?

Část 1

Slunce svítilo, na obloze neplul ani mráček. Byl krásný den a na rohu Baker Street panoval činorodý ruch, jako každý takový den. Auta jezdila sem tam. Lidi pospíchali do práce, či do školy a nikdo z nich skoro jako by neměl čas pomoci, nebo si i vůbec všimnout světlovlasého mladíka, jenž se šoural davem. Proč také? Nevypadal nijak zvláštně, tedy pokud nepočítáte to, že byl bos, bledý jak stěna, pod očima měl černé váčky, světlé vlasy měl slepené hlínou a krví, držel se za pravý bok a jednou nohy nepřirozeně táhl za sebou. Pravděpodobně měli ti všichni kolem moc práce, nebo si řekli: „Další feťák v okolí."

Mladík však ani nepočítal s tím, že by mu někdo z nich pomohl. Těžko by vůbec mohl, ale byl tu jeden člověk... Konečně! Dobelhal se k domu číslo 221B a zmáčkl omšelý zvonek na vcelku čisté a pěkné zdi. Čekal. Trvalo hodných pět minut, než se dveře z dubového masivu otevřely a on tak mohl pohlédnout do chladně modrých očí majitele domu. Mladík se chabě usmál, cosi zašeptal a pak se zhroutil přímo na překvapeného modrookého muže předním.

Majitel domu stihl mladíka zachytit, ale sám zakolísal a hůl mu spadla na zem. Sprostě zaklel. Položil mladíka opatrně na zem a zkontroloval puls. Díky bohu mladík „pouze omdlel". Zřejmě z přílišné ztráty krve. Na pravém boku, který předtím tak usilovně držel, měl střelnou ránu.

Starší muž si hlasitě povzdechl a z černých džínů vytáhl mobil. „Jednu sanitku na roh Baker Street číslo 221B Postřelení na pravém boku, bezvědomí snad jen díky nedostatku krve, ale pravděpodobně toho bude daleko víc. Odvezte ho do fakultní nemocnice Princeton-Plainsborou na diagnostické oddělení Dr. Gregory House," objednal si a zastrčil telefon zpět do kapsy.