Ťuk, ťuk vyléčíte mě?

Část 8

House vstoupil do pokoje. Zavřel dveře těsně před Dr. Chasovým nosem, sklopil žaluzie a pohlédl na mladíka stojícího u okna. Ano stojícího. Chlapec se sám odpojil od všech přístrojů a vstal. To nebylo moc dobře pro jeho zdraví.

„Měl bys ležet," napomenul ho House bez úvodu.

„Víš, jak nesnáším nemocnice," bránil se. „Ale rád tě vidím."

„Já tebe ne," pravil upřímně House. „Pořád pracuješ pro ty hajzly?" řekl to jako otázku, ale víc než otázka to bylo konstatování.

„Moc dobře víš, že na to aby mě pustili, jsem až moc dobrej."

House smutně pokýval hlavou na souhlas. „Takže co můžeme očekávat?"

„Očekávat?" blondýn překvapeně zamrkal.

„Když se objevíš, není to jen tak. Promiň, že to říkám, ale doprovází tě strach, smrt a utrpení. Nejsi zdejší rodák, ani Američan, ač si budeš tak moc jak chceš používat ten tvůj dokonalej americkej přízvuk," začal House.

„To ani ty ne. Kam se poděl ten tvůj skotskej?" zeptal se kousavě mladík. House ho však ignoroval.

„Jsi zatraceně Brit a zatracenej špion, Ridere, a já opravdu nevěřím tomu, že bys tady byl na dovolené a přepadl tě zloděj."

„Ne, máš pravdu, to se nastalo," potvrdil agent Rider. „Ano, jsem tu služebně, ale nemusíš se bát."

„Nemusím se bát! Alexi, seš tu služebně. Doplazil ses polomrtvý k mým dveřím s prosbou o pomoc, zkolaboval si a teď mi řekneš, že se nemám bát!?"

„Myslel jsem to tak, že se nemusíš bát o nemocnici a lidi v ní," vysvětlil mladý špion.

„Bezva," kývl doktor.

„Volal si již paní Jonesové?"

„Alexi, já... Já vím. S Benem občas zajdeme na skleničku. Řekl mi to. To o tom vydírání, o Brecon Beacons i o Jack... Je mi to líto," vyjádřil svou soustrast s chlapcovou ztrátou House.

„Tak volal jsi ji?"

„Ano, před několika minutami," přiznal zkroušeně House. „Neřekl jsem ji však o tvém stavu. Když to dobře zahrajeme, můžu ti nabídnout svobodu. Vymanit se z toho. Zfalšuji lékařskou zprávu a záznamy. Mám teď několik kontaktů na lidi, kteří by to mohli obstarat novou identitu, a nikdo z těch hajzlů by o tom nevěděl. Alex Rider by zemřel a Alex Palner, nebo jak bys ses chtěl jmenovat, by začal svůj život obyčejného člověka. Vrátil by ses zpět do stínu. Stal by ses pouhou legendou," nabídl House nadšeně.

„To nemůžu," odmítl to Alex s těžkým srdcem.

„Proč ne?" nechápal House.

„Protože jsem zatím teď jediný, kdo stojí mezi...." Alex přešel k židli, na nichž se ještě stále povalovali jeho šaty, jenž měl na sobě toho dne, kdy Housovi zaklepal na dveře, a vyndal z kapsy u džínů malou plastovou zkumavku s jakousi rudou tekutinou. House nepochyboval, že je to krev. „Mezi tímhle a dvou milionem lidí. Předpokládám, že je v tom nějaký smrtící virus, který však běžnými testy nejde rozpoznat. Nepřišel jsem za tebou kvůli té střelné ráně a několika zlomeninám, ale kvůli tomuhle."

„Sakra Mládě, říkal jsi, že nic nehrozí," zlobil se po právu doktor.

„Ne, říkal jsem, že nic nehrozí nemocnici," opravil ho Alex a na chvíli se odmlčel. „Jen doufám, že jsem nebyl v bezvědomí moc dlouho, že není příliš pozdě. Snad ne. Kolikátého je? A kolik je hodin?"

„Je 2.5. 2013 a je 19:37?" odpověděl House.

„Dobře 2.5., Andrue Black je mrtev, ale jeho plán může stále vyjít. Virus se do oběžního systému dvou milionu lidí dostane 1.6. to máme 29 dní, z toho inkubační doba trvá nejdéle 13 dní, což je 16 dní, po inkubační době, když nebude vše, jak má, a já onemocním, budete mít ještě stále 5 dní než zemřu a po mé smrti 11 dní na extrakci protilátek z mého těla. Když pude vše podle plánu, budeme mít 15 dní na extrakci a záchranu zbývajících dvou milionů životů. To je fajn, rozhodneš víc času, než mám obvykle," počítal rychle mladý špion. „Dobře, dobře, dej sem injekční stříkačku!" rozkázal Housovi mladík.

„Co že? Co chceš dělat?" zeptal se opatrně.

„Stříknout si ten virus do těla, samozřejmě, jinak ty protilátky nedostaneme a ty lidi zemřou," odpověděl ledabyle Alex a mávl bezstarostně rukou.

„Samozřejmě! Samozřejmě, že si chceš stříknout smrtící virus do těla! Děláš si srandu?!" vyletěl House z kůže.

„Ano, a teď mi podej tu stříkačku," rozkázal Housovi Alex.

„Ne."

„Jako tvůj nadřízený ti to přikazuji."

„Ne, nejsi už můj nadřízený!" oponoval pořád House.

„To je jedno, dva miliony lidí zemřou," vyvíjel na House Alex tlak.

„Dna miliony lidí mi je ukradených. Ty ne," křikl doktor na svého pacienta.

„Mě se nic nestane, vpíchl jsem si jedinou dávku proti viru. Ale jediné jak to ze mě dostat, poznat to v mé krvi, je ten, že si vpíchnu i ten virus. Neboj se, budu v pohodě," ubezpečil House.

„Můžeš mi to zaručit. Jsi slabý s těmi zlomeninami, střelnou ránou, a z toho jedu škorpiona. Možná máš v těle protilátky, ale můžeš mi zaručit, že když si tak oslabení, tak tě ty látky přesto zachrání od toho virusu," nedal se odbýt.

„Ne," přiznal Alex. „Nemáme však jinou možnost. Já si to píchnu do těla, ač chceš nebo ne. Nezabráníš mi v tom. Takže u toho buďto můžeš být a mít to pod kontrolou, jak to jen půjde, nebo ne."

House si poraženě povzdechl a mávl rukou. „Tak do toho."