Věnováno, všem mým čtenářům, kteří čtou mé příběhy, protože sami chtějí.
SHERLOCK
Cítil jsem se jako malá školačka. Četl jsem s úsměvem řádky na jeho blogu a představoval si jak jeho prsty dopadali na klávesnici notebooku, když je psal. Nejtěžší je se na někoho dívat, předstírat, že nic necítíte a přitom ho potřebovat k životu jako vzduch.
,,Sherlocku?" zavolal na mě John z kuchyně. Přejel jsem na jeho stránce na komentáře.
,,Ano?"
,,Přinesl jsem ti nějaké jídlo. Uběhl měsíc od posledního normálního jídla, měl by ses najíst."
,,Nemám hlad." odpověděl jsem mu a vzal si do ruky propisku. ,
,Ale já jo. Takže co si dáš?" řekl John a vešel s několika taškami z restaurací.
,,Mám tady hranolky..-"
,,Od Freddyho?" přerušil jsem ho.
,,Cože?" Viděl jsem v odrazu na notebooku jeho nechápavý výraz.
,,Freddy Parker. Má to občerstvení poblíž Marylebone Road." vysvětlil jsem.
,,Ne, od toho ne." Pokrčil jsem rameny.
,,Škoda, vždycky mi dá větší porci, mohl jsi ušetřit."
,,Takže?" naklonil John hlavu na stranu. Díval jsem se na jeho odraz. Mám rád tyhle chvíle, kdy se na něj můžu beztrestně dívat. Je to jako stát za zrcadlem, které je na jedné straně průsvitné.
,,Sherlocku?" Moje chvíle potěšení skončila. Odkašlal jsem si a sklonil pohled dolů na klávesnici.
,,Čekám na další možnosti." pokynul jsem mu.
,,Ještě jsem vzal sushi."
,,Sushi? Zapomněl si na ten případ s fugu?"
,,Sherlocku, fugu je jedovatá ryba. Proč myslíš, že bych ti ji kupoval, abych se tě pokusil zabít?"
,,Není to jedovatá ryba, jen má prudce jedovaté orgány a co já vím. Když jsme se seznámili pokusil jsem se o to několikrát."
,,Díky bohu, že jídlo nemáš na starost ty."
,,Alespoň bych se nenutil jíst syrové ryby."
,,Tak dáš si něco?" zeptal se mě. Zaklapl jsem notebook.
,,Co máš v té třetí tašce?" zeptal jsem se ho.
,,Jenom nějaké rybí prsty, ale to jsem nakoupil paní..-" Vstal jsem a vytáhl z tašky balíček zmraženého masa.
,,Sherlocku, vždyť tady nemáš ani troubu." poznamenal, ale to už jsem byl v kuchyni. John vešel dovnitř, zrovna když jsem nabodával rybí prsty na nástavce na špízy. John na mě překvapeně zíral.
,,Překvapuje mě, že tady máš vůbec něco na přípravu jídla." řekl a položil tašky na zem.
,,Vzal jsem je v obchodě, zajímalo mě, jaké je nejlepší místo na lidském těle pro dlouhý a úzký vpich." vysvětlil jsem a přikročil k hořáku.
,,Radši nechci vědět proč."
,,Bylo to kvůli případu" odpověděl jsem mu, i když se neptal a otočil kohoutkem tak, že hadičkami začal proudit plyn. Sáhl jsem si do kapsy županu a vytáhl zapalovač. Škrtl jsem jím u hořáku, takže ke stropu vystřelil rudý plamen. John vyděšeně couvl a podíval se ke stropu, který teď byl zčernalý žárem.
,,Dáš si taky?" zeptal jsem se ho s úsměvem.
,,Ne díky, zanesu ten zbytek paní Hudsonové." řekl John a vycouval z místnosti. Když jsem uslyšel jak za sebou zavřel dveře položil jsem svůj ,,špíz" na stůl a spěšně se posadil zpátky k notebooku. Naškrábal jsem na stůl krátky text a přepsal ho do notebooku. Upřel jsem svůj pohled na vteřinovou ručičku na mých hodinkách. Když se minutová ručička posunula stiskl jsem klávesu. Odeslat. Jednou si toho třeba všimne.
Tohle je takové poděkování, že jste u Sherlock: Jokes, překročili 10k přečtení. Moc vám za to děkuju. Když jsem se poprvé přihlásila na Wattpad, byla jsem plná iluzí o tom, jak je jednoduché se prosadit, pokud budete psát dobře. Není to pravda, důležité je nejdřív si lidi získat, a až potom jim můžete předložit něco přímo od vás. Je to sice smutné, ale bohužel pravda. Neříkám, že by mě Sherlock: Jokes nebavilo, je to vážně zábava, ale prostě nějak nechci přeskočit ten stý obrázek. Protože potom už budeme za polovinou knížky a já ji nechci skončit. Díky za všechno. Příští kapitola bude z pohledu Johna. Jo, a ještě něco.
THE GAME NEVER ENDS!!!
