JOHN
Probudil jsem se z bušením srdce a s Sherlockovou šálou, kterou jsem křečovitě svíral v ruce. Chvíli jsem hlasitě oddechoval a snažil se začít znovu normálně dýchat. Podíval jsem se k nohám postele. O její rám byly opřené dvě hole. Vozíček už jsem nepotřeboval. K chůzi už jsem se potřeboval jen opírat o berle. Položil jsem chodidla na studenou nemocniční podlahu a opírajíc se o rám postele jsem došel až k berlím. Opřel jsem se o ně a vpřímil se do stoje. Susan mi řekla, že bych teď neměl za Sherlockem chodit. Prý potřebuje čas, aby se mohl léčit. Teď už jsem toho ale měl dost. Chtěl jsem ho vidět. Ne, potřeboval jsem ho vidět. Dobelhal jsem se ke dveřím a co nejtišeji je otevřel. Vyšel jsem na dlouhou chodbu. Na jejím stropě blikalo pár světel, která ji naplňovala nepříjemným pološerem. Povzdechl jsem si a otřásl jsem se zimou. Kvůli pootevřenému oknu v chodbě tudy profukoval chladný vítr. Došel jsem k oknul a s námahou ho zavřel. Chvíli jsem si nechal ruku na chladné plastové klice okna. Podíval jsem se na svůj oděv. Krátkou nemocniční košili, kterou mi přikázali nosit. Nevím co se stalo s mým batohem plným věcí, ale předpokládal jsem, že skončil stejně jako Sherlockova šála. Zapomenut. Opřel jsem se o berle a vydal se směrem k místům, kde jak jsem doufal se nacházel Sherlockův pokoj. Nechtěl jsem ho budit. Ani jsem s ním nutně nepotřeboval být v jedné místnosti. Chtěl jsem ho jenom vidět. Chtěl jsem vidět tvář toho muže, který mi zachránil život. Chtěl jsem vidět tvář toho, koho miluju. Chtěl jsem se dívat na to jak sní a přitom doufat, že sní o mně. Vešel jsem do chodby po mé pravici. Tady byly operační sály. Procházel jsem okolo židlí, na kterých netrpělivě čekávali příbuzní na informaci, že se operace zdařila a ty méně šťastní z nich se místo toho dozvídali v kolik přesně jejich milovaní vydechli naposledy. Prošel, nebo se spíše probelhal jsem okolo sestry, která usnula na noční službě. Venku začalo pršet. Slyšel jsem jak kapky dopadávají na tenké okenní tabule. Operační sály vystřídaly pokoje. Nedočkavě jsem nahlížel do každého pokoje. Jenže jsem viděl jen cizí lidi. Cizí obličeje, cizích lidí. Zbýval poslední pokoj, který jsem si nechával na později. Byl jsem si téměř jistý, že zrovna na tomhle bude ležet, a jsem raději vše ostatní vyloučil. Když vyloučíte vše co je nemožné, to co zůstane ať je to jakkoliv nepravděpodobné musí být pravda. Zhluboka jsem se nadechl a nahlédl do posledního pokoje. Jenže nic. Neviděl jsem ho. Neviděl jsem nikoho. Stál jsem před prázdným pokojem. Opatrně jsem strčil do dveří a ty se pomalu otevřely.
,,Sherlocku?" zašeptal jsem. Viděl jsem, že tady není, ale chtěl jsem to alespoň zkusit. Prošel jsem celý pokoj, ale nenašel vůbec nic. Jedinou známku toho, že by tady někdy byl. Polkl jsem a vyšel zpátky na chodbu. Podíval jsem se na místo, kde byla složka pacienta. Opřel jsem se o stěnu a berle odložil vedle sebe. Otevřel jsem složku. Byly v ní ale záznamy někoho jiného. Nějaké starší ženy. Nic o Sherlockovi, jako by se prostě vypařil. Vrátil jsem složku zpátky a sjel po stěně k zemi. Opíral jsem se zádyo chladnou skleněnou stěnu. Sherlocku, kam jsi odešel?
