SHERLOCK: 14:51 u mého hrobu. Buď tam přesně.
John si přečetl zprávu a zavrtěl hlavou. Bylo to jako vzpomínka ze starých časů. Zprávy, které chtěl ignorovat a přesto jim vždy vyhověl. Otřásl se zimou a podíval se na hodinky. Zbývalo mu něco přes půl hodiny. Přesněji třicet čtyři minut. Zachumlal se ještě trochu víc do své bundy a ruce si strčil do kapes. Měl zimu rád. Ne kvůli nízké teplotě ani velkým slevám v obchodech. Ale kvůli sněhu, který schoval na těch pár měsíců jinak šedý Londýn pod bílou pokrývku. Všechno pod ním vypadalo krásněji, čistěji. John ušel pár kroků ke kavárně na rohu. Otevřel dveře a obchodem se rozlehlo příjemné zvonění zvonku. Bylo tam příjemné teplo a útulno. Na každém stolu hořela svíčka a v oknech visely ozdoby z jehličí. John se posadil ke stolu stranou ostatních a sundal si bundu. Dveře za pultem se otevřely a vyšla z nich mladá prodavačka.
,,Veselé Vánoce. Co to bude?" přivítala ho s úsměvem.
,,Dobré odpoledne. Espresso" odpověděl ji John a začal si skládat z ubrousku labuť.
,,Divím se, že máte otevřeno." poznamenal a rozhlédl se po jinak prázdné kavárně.
,,Vlastně nemáme. Bydlím naproti a nefunguje mi topení, tak jsem radši zalezlá tady v teple. Proč vy nejste doma?" zeptala se prodavačka a zapnula kávovar. Kavárnou se začaly rozléhat zvuky vařící se vody.
,,Tenhle rok neslavím Vánoce." odpověděl ji John a rozložil labuť.
,,Můžu se zeptat proč?" řekla a nalila do hrnečku horkou kávu.
,,Před rokem, jsem málem přišel o někoho, koho miluju." Žena postavila na Johnův stůl hrnek a posadila se naproti němu.
,,Láska je krásná věc" řekla tiše. John se ironicky zasmál.
,,Není nic hloupějšího, než lidská láska" Žena naproti němu se zamračila.
,,Láska není hloupá. To jen lidé kteří milují." John nakrčil obočí a zvedl k ní pohled. Chvíli se na ni díval. Má pravdu. Jsem hloupý. Sherlock měl pravdu.
,,Myslíte si, že lidé jsou hloupý, protože milují?" Žena zavrtěla hlavou.
,,Ne, lidé milují právě proto, že jsou hloupí. Jenže co je na hlouposti tak špatného? Všichni jsme svým způsobem hloupí. Vždy existuje něco v čem se nedostaneme ke správné odpovědi ani kdybychom nad ní přemýšleli celý život. A tahle společná hloupost nás spojuje dohromady. Díky ní dokážeme milovat i nenávidět. Díky ní, jsme ještě lidé." John se ji díval do očí. Je tak mladá a přitom toho ví mnohem víc, než já.
,,Můj strýček je vědec. Zapálený pro své zaměstnání tak moc, že svým chováním připomíná spíš nějaký stroj. A přesto je hloupý. Když mi auto srazilo pejska, ptal se mě jestli před smrtí vrtěl ocasem. Nepřišlo mu, že je hloupé se na něco takového ptát a právě proto ho mám ráda. Ne proto, že je necitelný, ale proto, že je v něčem horší než já. Že ho můžu něco naučit a on zase mě. Že se navzájem potřebujeme." John polkl a napil se z hrnku kávy. Cítil jak mu slova té ženy vklouzávají do mysli.
,,Víte že máte pravdu?" zeptal se řečnicky a vytáhl z kapsy telefon.
,,Mýlil jsem se. Láska není hloupá. To jen lidé, kteří milují a právě to dělá z hlouposti a lásky tak krásné věci, že spojují lidi dohromady." publikoval tuhle myšlenku na svém blogu a vstal ze židle.
