SHERLOCK
Pamatoval jsem si jak jsem strhl Johna ze silnice, abych ho uchránil před nárazem auta. Moc to nepomohlo. Policejní auto se dostalo do smyku a já spolu s Johnem proletěl okénky na jeho pravé straně. Johna zabrzdily vypolstrované sedačky a živý airbag v podobě policisty, ale mě.. Mě zastavilo až okénko na druhé straně. Ztratil jsem vědomí okamžitě jakmile jsem dopadl na silnici za auto.
Podíval jsem se na své ruce, pokrývala je krev. Byly tady jen dvě možnosti-buď je moje a nebo...Modlil jsem se aby byla moje. Ležel jsem na postranním lehátku v sanitce. Na tom hlavním ležel John. Nedokážu popsat, jak jsem se v ten okamžik cítil. Byl to ten nejhorší pocit jaký jsem kdy cítil, neuvěřitelná bolest. Sundal jsem si kyslíkovou masku z obličeje, nadechl se a vstal. Viděl jsem rozmazeně a nohy se mi třásly. Jeden z lékařu ke mně přiskočil.
,,Lehněte si pane." vyzval mě. Neposlechl jsem ho. Dovrávoral jsem k Johnovi. Měl zavřené oči a slabě dýchal přes kyslíkovou masku. S každým jeho výdechem se mi srdce rozpadalo na další a další střepy.
,,Johne" pokusil jsem se promluvit. Nedokázal jsem to. Z úst mi vyšel jen vzduch. Sáhl jsem si na krk a zkusil ještě jednou promluvit. Místo slov jsem ze sebe dokázal vypravit jen sípání. Pátral jsem očima na Johnově tváři po sebemenším náznaku vědomí. Nic. Je to moje vina. To pod mými okny stál, to se mnou mluvil. Chytil jsem ho za bledou ruku. To já ho nedokázal zachránit. Podíval jsem se na přístroj vedle něj. Světlá křivka na tmavé obrazovce ukazovala každý úder jeho srdce. Srdce, které jsem zničil. Sklonil jsem se k němu a položil si hlavu na jeho hrudník. Podlomila se mi kolena a já dopadl na chladnou podlahu sanitky. Chvíli na to mě mužské ruce zvedli nahoru a položili zpátky na lehátko. Těkal jsem očima po stropě. Lekář mi posvítil baterkou do oči, ale já už ho nevnímal. Myslel jsem jen na to, že jestli zemře, nebudu žít už ani já. Doktor mi znovu nandal na obličej masku. Otočil jsem se na Johna. Leželi jsme jen asi půl metru od sebe a přesto nás dělila ta ohromná vzdálenost. Ta vzdálenost mezi životem a smrtí. Doktor si všiml mého pohledu.
,,Je to zvláštní." poznamenal. Tázavě jsem se na něj podíval.
,,Proletěl jste v podstatě celým autem a přesto jste nabil vědomí téměř okamžitě po tom, co jsme vás přenesli do sanitky." vysvětlil. Věděl jsem proč jsem vzhůru. Potřeboval jsem vědět jestli je v pořádku, ale on nebyl.
