SHERLOCK
Viděl jsem, jak mu zazářili oči, když jsem řekl jeho jméno. Usmál se. Podíval jsem se na naše ruce. Mé prsty byly jen o trochu větší než Johnovi a přesto jsem měl pocit, že je tak hrozně křehký. Jakoby ho jediné mé slovo mohlo znovu odvát jako prach. ,,Sherlocku" řekl John, tak abych ho slyšel. ,,Co se děje?" zeptal se s ustaraným výrazem. Zaleskly se mi oči. Mlčel jsem. Stáhl jsem svou bledou ruku pryč od skla. Cítil jsem jak se mi začínají třást kolena. Prosebně jsem se podíval na sestru. Ta mlčky přikývla a sklonila se k Johnovi. Něco mu pošeptala a stiskla rukojetě jeho vozíku. John se na mě nechápavě podíval a položil si ruce do klína. Sestra, která měla na jmenovce napsáno Susan se na mě soucitně usmála a odvezla ho pryč chodbou. Polkl jsem a přejel po skle na místě, kde zůstal otisk Johnovi ruky. ,,Slyšel jsem vás" podotkl muž, který se mě poslední tři týdny pokoušel vyléčit. Otočil jsem se na něj a posadil se naproti němu. ,,Tady máte papír a tužku. Chci po vás, abyste mi sem pokaždé napsal to první co vás napadne, když vám řeknu nějaké slovo. Rozumíte?" Mluvil pomalu, jako k malému dítěti. Už jsem si na to zvykl. Přikývl jsem a vzal si od něj papír a tužku s červenou gumou na vršku. ,,Začneme" Zavrtěl jsem se na nepohodlném křesle.
,,Okno" řekl muž a zamyšleně se na mě podíval.
,,Odraz" ukázal jsem mu text na papíře.
,,Dveře"
,,Odchod"
,,Byt"
,,Prázdný"
Muž naproti mně se lehce zamračil.
,,Sklo" pokračoval. Podíval jsem se na průhlednou stěnu pokoje. Na místo, kde bylo ještě trochu vidět zamlžené místo, jak se ho naše ruce dotýkaly.
,,Dotek"
,,Střepy" Vzpomněl jsem si na okno auta, kterým jsme s Johnem prolétly.
,,Bolest"
,,Růže"
,,Trny"
,,Láska"
,,John..-" Otočil jsem tužku a vygumoval jeho jméno.
,,Naivita" Vrátil jsem mu papír a vstal ze židle.
,,Napsal jste jeho jméno, že ano?" zeptal se mě muž a také vstal. Pokrčil jsem rameny.
,,Vím, že ano." odpověděl si za mě.
,,Pojďte se mnou" vyzval mě a otevřel dveře.
,,Kam?" naznačil jsem ústy.
,,Za primářem."
,,Proč?"
,,Vy nepotřebujete logopeda." odpověděl mi s lehkým úsměvem.
,,Chceš mi říct, že chceš přerušit jeho léčbu?" slyšel jsem z kanceláře hlasy. Seděl jsem na chodbě a nervózně klepal nohou o podlahu.
,,Ano Petere. On nepotřebuje logopeda, potřebuje Johna Watsona" Sklonil jsem zrak k podlaze. Mělo to zůstat jen mým tajemstvím. Některé věci by prostě měly zůstat tajemstvím. Všechno se pokazilo, když jsem se svěřil. Proč by to teď mělo pomoct? Jenže už bylo pozdě.
,,Mluvíš o něm jako o závislákovi." poznamenal muž, který se jmenoval Peter.
,,Podle těch jizev na ruce jím i je." odpověděl mu muž, který mě sem přivedl. Vyhrnul jsem si rukáv a prsty přejel po jizvách na místech, kde se pod kůží skrývaly žíly. Vydechl jsem a shrnul rukáv zase dolů.
,,Co navrhuješ?"
,,Některé drogy, se využívají i k lékařskému použití." V místnosti za mými zády nastalo ticho.
,,Chci říct, že bychom ho měli pustit, jakmile bude doktor Watson pořádku.
,,A nechávat si tady toho psychopata zbytečně? Poštval proti sobě několik doktorů a sester a to ani nepromluvil. Říkáš, že léčbu nepotřebuje, tak proč si ho tady nechávat?"
,,Protože, když ho pustíš ven, vrátí se v noci a další noc znovu."
,,Potřebujeme uvolnit ten pokoj. Dáme ho na samotku do 743."
,,743 není jenom samotka, je to místnost na pozorování. Jen pro zvláštní případy."
,,Četl si o něm někdy něco? On je zvláštní případ." Z kanceláře vyšel Peter i s mým průvodcem. Vytáhl jsem z kapsy fixu, kterou jsem vzal jedné ze sester a napsal si na ruku číslo 743. Ukázal jsem mu ho a dopsal za něj otazník.
,,Omlouvám se" odpověděl mi jen a vyzval mě, abych je následoval.
Seděl jsem na posteli v bíle osvětlené místnosti. Byl jsem až v nejvyšším patře nemocnice. Tahle místnost měla všechny stěny průhledné a nacházela se jakoby uprostřed ničeho. Pode mnou i nade mnou byl beton. V místnosti byla jedna postel, na které jsem seděl a malé umyvadlo. Podíval jsem se na své ruce. Měl jsem k nim připojené různé drátky a hadičky, které vedly betonem za stěnu. Na spáncích jsem měl další. Ani jsem si nepamatoval, kdy to na mě všechno dali. Prostě jsem se tady probudil. Na sobě jsem měl bílou kombinézu bez kapes, knoflíků, či zipů. Byl to jen souvislý kus látky. Připadal jsem si jako vězeň ve věznici pro duševně choré.
Dám vám radu. Nikdy se nesvěřujte se svými tajemstvími.
