Zajda

2. Sýr

Ráno jsem si nepřipadala ani trochu tak, jak jsem napsala do dotazníku, nebyla jsem pozitivní, ani jsem neměla lesklé vlasy a už vůbec jsem neměla rovnou páteř a správné držení těla. Přes noc se mi v hlavě rozležely všechny informace, které jsem o sobě měla sepsat a s hrůzou vyskočila z postele, ale složka už na stole nebyla.

Smyslů zbavená jsem se rozběhla do matčiny ložnice, ale postel už byla ustlaná. Slyšela jsem šramocení klíčů v zámku. Přeběhla jsem byt a otevřela mamce dveře dřív, než si sama stihla odemknout.

"Ty jsi odnesla tu složku?!" za normálních okolností bych na ni nikdy nekřičela, ale tohle nebyla normální situace.

"Ano, odnesla a jestli se mnou hodláš takhle mluvit dál, postarám se, aby sis to rozmyslela." Věděla jsem, že s tím teď už nic neudělám, ale přes to jsem si na někom chtěla vybít zlost z toho, co se právě stalo. Ten dotazník obsahoval snad všechny informace o mně a já jsem vlastně ani nevěděla, kam a ke komu se tyto informace dostaly. "Ještě dnes by to mělo být vyhodnocené, možná se dostaneš do dalšího kola."

"Do dalšího kola čeho vlastně?" Nad mým ostrým tónem jen nesouhlasně mlaskla. "Mami, vím jen, že to má být škola a že jsem odpověděla na spoustu otázek, které by mi slušný člověk nepoložil, jsi si jistá, že bych v té, v té věci měla pokračovat?" snažila jsem se zapůsobit na ni, chtěla jsem, aby si to rozmyslela, protože jsem najednou cítila strach, a ani jsem netušila z čeho.

"Myško, pokračuješ, vystuduješ a víc nechci slyšet!" Sotva devět hodin ráno a už jsem dostala ultimátum.

Nesnídala jsem, k obědu jsem snědla jogurt a po celý den jsem ve svém pokoji trucovala jako malé dítě. Přerovnala jsem si všechny šuplíky, roztřídila si oblečení, chvíli jsem si četla a nakonec už jen ležela na posteli a zírala do stropu.

Pozdě večer se najednou tichým bytem rozezněl zvonek, šla jsem se dolů podívat, ale pepřový sprej v ruce za zády mi nakonec nebyl k ničemu, před hlavními dveřmi ležela tlustá žlutá obálka.

Dveře jsem trhnutím otevřela a jako ten největší srab zavolala do tmy: „Mám pepřový sprej a nebudu váhat ho použít!?" Pán, který šel zrovna pár schodů pode mnou po chodníku, se nechápavě rozhlédl, ale pokračoval v chůzi. Jen jednou nohou jsem vykročila ven, popadla obálku a znovu se rychle zanořila dovnitř.

Do bytu jsem vyběhla a obálku měla v plánu skartovat, nebo spálit, ale mamka naneštěstí čekala, co se vyvrbí z té „pozdní návštěvy" a obálku mi sebrala dříve, než jsem jen stačila zaregistrovat, že stojí kousek ode mne.

„Ke stolu!" Vždycky jsme spolu vycházeli dobře, ale teď jsem svou matku najednou nepoznávala.

Seděli jsme naproti sobě, zatímco jsem měla za úkol tu obálku otevřít. Chvíli jsem bojovala s očividně kvalitním papírem, ale nakonec na mě vypadl malý štos papírů mezi dvěma nízkými kvádříky z něčeho podobného polystyrenu převázaný umělohmotnými pásky.

Mamka se do pásků okamžitě pustila nožem a brzy začala horlivě číst. „Správně, zlato, byla jsi předběžně vybrána a zítra půjdeme –" Nenechala jsem ji domluvit, na tu školu jsem nechtěla už z principu.

„Ta obálka a její obsah byly adresovány mně a já si je dovedu přečíst sama." Vzala jsem matce z rukou všechny papíry a zavřela se s nimi v pokoji, jenomže jsem je vlastně ani nechtěla mít, nechtěla jsem je číst a nechtěla jsem zítra jít kamkoliv jinam, než do parku a tam sledovat bezstarostné vrstevníky, kteří se válí po trávníku a nestarají se o nic, stejně jako já běžně, když tam zamířím.