Zajda

7. I

Po hodině tance, kdy se učitel možná až příliš přibližoval ke studentkám, jsme se šli všichni povinně osprchovat, přičemž nikoho ani nepadalo řešit, jestli jsou dané sprchy dámské či nikoliv.

Vlasy jsem sepnula do volného drdolu a vyšla z umýváren. Venku na magnetické tabuli, které bych si bez srocení spolužáků před ní ani nevšimla, visel papír s rozpisem návštěv ke školní vizážistce.

Seřazeni jsme byli podle zasedacího pořádku od katedry, takže jsem šla na řadu už jako pátá a hned po mně Kamares.

Dostavila jsem se přesně a rovnou usedla do křesla, zatímco někdo za závěsem míchal barvu na vlasy pečlivě upravenými nehty.

„Édit? Měl jsem fenku toho jména, ale jednoho dne jsem přišel domů, okno otevřené a Édit nikde. Vylepoval jsem plakáty a volal, ale nikdy se nevrátila." Štětcem od barvy ukázala – nebo možná ukázal – na stolek, který připomínal spíše pomníček, jehož modlou byla fotografie feny bišonka (nic proti vkusu, ale fena byla doopravdy ošklivá a celý dojem dokreslovala příšerná fuchsiová mašle).

Postava vylezla zpoza závěsu a já konečně rozpoznala, že je to muž pravděpodobně korejského původu se zlatými dioptrickými pilotkami, populárním účesem a černou konturkou kolem očí.

„Takže Édit?" zeptal se pro ujištění a odložil připravenou barvu.

„Ano. A vy jste?" Zatvářil se zaskočeně.

„Nikoho to ještě nezajímalo," prohlédl si mě „ale ty asi budeš trochu jiná." Uchopil mě za bradu a prohlížel z různých úhlů.

„Máš neobvyklé lícní kosti, ale stále nevypadáš úplně speciálně."

„Jak to myslíte?" vytrhla jsem se mu, abych mu při rozhovoru viděla do očí.

„Promiň, nevykej mi, jsem I Hwan." usmál se a začal se přehrabovat věcmi na velkém kosmetickém stole.

„Vaše křestní jméno je ‚I'?" zeptala jsem se a střetla se s jeho úsměvem v zrcadle.

„Ne, my uvádíme příjmení jako první."

„Vaše příjmení je ‚I'?" Hwan se zasmál a konečně vylovil z hromady na stole pár nějakých plastových věcí.

„Ano, je to jedno z nejobvyklejších korejských příjmení." zaklonil mi hlavu, pořádně si umyl ruce a než jsem si stihla uvědomit, co se vlastně děje, rozmrkávala jsem v oku čočku.

„Teď už jenom druhá..." Prohlédla jsem se v zrcadle a připadala si tak nějak... Ďábelštější...? Divočejší...? Nevyzpytatelnější...? Místo mých vybledle šedo-zeleno-modro-neurčitelných světlých očí jsem teď měla duhovky tak temně hnědé, že téměř splývaly se zornicemi.

„Líbí?" zeptal se.

„Nevím, je to na mě hodně výrazný..." skousla jsem ret a snažila se pochopit, kolik toho změní jen barva očí.

„Buďto čočky, nebo tě budu muset pokaždý hodně namalovat. Přesně sem dostal rozkaz, aby každá z vás byla výrazná a originální a ty budeš skoro nenamalovaná, což – aspoň tipuju – bude dostatečná odlišnost." Znovu jsem skoro nestihla zaregistrovat, co dělá a už mi cpal hlavu do umyvadla na mytí vlasů.

Odcházela jsem s kratšími sestříhanými vlasy, čočkami v očích, pár novými kosmetickými produkty a depilovanýma nohama.

„Ještě, abych nezapomněl..." Hwan se obrátil ke zdi s mnoha zásuvkami se starodávně vypadajícími držadly a asi ve třetí našel, co hledal „tohle je Milk Makeup, prakticky kompletní přehlídka prozatím vytvořeních produktů. Myslím, že pro tebe to bude tak akorát."

„Počkejte," vtom jsem si vzpomněla, že mu už můžu tykat „totiž, počkej, co ti za to dlužim?"

„Nic, ta před tebou dostala pudrovou tvářenku od Diora, vážně to nemusíš řešit, Micheline má ještě spoustu zásob a něco mi říká, že tady většina z nich zůstane. Kdybys něco potřebovala, zastav se tady, ale -" Dveře otevřel kudrnáč s širokým úsměvem, který věnoval i mně a s pozdravem vešel.

„Páni, vypadáš... Ďábelštěji. Asi sem měl radši tvojí původní barvu očí..." Nikdy jsem neuměla přijímat lichotky, a proto jsem i tuto – alespoň doufám, že to byla lichotka – přijala zrudnutím a sklopila pohled na podlahu.

„Mladý pane, možná byste měl zkusit být pro jednou ten, kdo v ložnici nerozhoduje, budete příjemně překvapený." Při takových rozhovorech bývám ještě nejistější, proto jsem se měla ke kvapnému odchodu.

„Ahoj, Hwane, a děkuju." On mě ale objal a zlehka políbil každou tvář. Odcházela jsem rudá jako rajče, zmatená a s očima tak tmavýma, že jsem se sama sebe lekla, když jsem se viděla v zrcátku na stole.

Naobědvala jsem se sama a zjistila, že školní stravování nakonec bude zdravější, než na všech ostatních školách (a také dražší). Jestli nehodlám držet hladovku, budu se muset pokusit najít brigádu, pomyslela jsem si a vyběhla všechny ty schody nahoru do mé vlastní chodby.

Před dveřmi do mého pokoje už ale seděla zhroucená postava, která do podlahy vyklepávala pomalé a vzhledem k prázdné chodbě, trochu i děsivé rytmy. „Co chceš, Kame?"

„Chceš? Nemuselas to říkat tak ošklivě, já tady sem jenom, abych ti donesl tohle." Podal mi kosmetickou taštičku narvanou k prasknutí.

„Promiň, děkuju, chceš jít dovnitř?" Stále jsem byla kvůli včerejšku naštvaná, ale musela jsem přiznat, že je jediný, kdo o mě projevuje alespoň nějaký zájem.

„Rád,ještě musíme dořešit ten pakt..." Protočila jsem oči a podržela mu dveře. Vnitřnějsem se obrnila, abych se nezachovala jako minule, když začal na téma, ehm,pohlavního styku.