Zajda

6. Jedna radost

Druhý den ráno jsem se opět nahlásila dozoru a zamířila do třídy, kde už mé místo bylo obsazené tou „šílenou zrzkou". Okamžitě jsem změnila kurz a zasedla její místo vedle toho chlapce, kterému jsem včera lhala. Možná měl nakonec Kamares ohledně přátelství pravdu. „Ahoj, sem Matthew Duke." pozdravil, podal mi ruku a já jsem ji opatrně přijala.

„Édit," odpověděla jsem a zaměřila svůj pohled dopředu k tabuli, kam zrovna přišel Cahyo s panem Losou.

„Docela cvok ten Cahyo, co?" ozval se znovu můj partner a já si přiložila prst na ústa, aby zmlknul. Pan Losa stál před tabulí a s mírným úsměvem pozoroval třídu, zatímco Cahyo podle mobilu kontroloval zasedací pořádek.

„Dávám poslední šanci, kdo nesedí podle téhle fotografie, sedne si, kam má a dobře si to zapamatuje, aby se příště už nespletl!" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že bych se měla zvednout a přesunout vedle Kama, ale nikdo jiný nevstal.

„Kam jdete, slečno...?" štěkl po mně Cahyo.

„Arceneaux. Na své místo, jak jste chtěl." odpověděla jsem se sešitem přitisklým na prsou.

„Nevidím, že by se nějaké ‚vaše místo' uvolnilo." Pozvedl obočí a přimhouřil malé velmi tmavé oči, trochu jako některé dívky, když si fotí selfie.

„Pardon, asi jsem vás špatně pochopila, myslela jsem, že pokud neuposlechneme pokyn učitele, bude to mít následky, a myslela jsem, že se mám vrátit na své včerejší místo." Neusmál se, ani se nenaštval, jen tam stál a zíral na mě.

„Z toho si berte příklad, nečekala, reagovala na příkaz a pohotově s úctou odpověděla na otázku. Vztyk všichni, kteří jste si přesedli!" Postavila se dobrá třetina třídy a ti všichni do mě vráželi a pronášeli poznámky jako Díky moc, nebo Slušňačka, co? a tvářili se, jako bych právě zabila bezbranné lachtaní mládě.

Vtom se ozval Losa: „Vy jelita natvrdlí, myslíte, že by vás pan Cahyo nepřesadil tak jako tak? To jste vážně tak hloupí a čekáte, že vám porušení pravidel projde? Děcka, tady pravidla prakticky nejsou, myslíte, že ten pár si můžete dovolit porušit?" Celou dobu jsem měla pocit, že se nám tak trochu posmívá, ale ačkoliv to tak vůbec nemuselo být, já jsem to brala tak, že se mě zastal. „Všichni budete v předepsaných tanečních úborech za patnáct minut tady." dodal ještě Losa a odešel.

Doběhla jsem do třídy a doufala, že ještě v limitu, protože nás tam bylo přibližně šest. „Nemusíš běhat, máme ještě tři minuty." houknul na mě ten spolužák s čerstvým piercingem v jazyku, teď už neměl obarvené vlasy, nebo je přebarvil na tmavě hnědou.

Losa venku před otevřeným oknem zašlápnul cigaretu a tím samým oknem proskočil dovnitř ve chvíli, kdy nám končil limit. Jen mávl rukou a my jsme ho téměř kompletní následovali, všichni ve sportovních tílkách (chlapci v trikách) různých odstínů modré a v černých bavlněných harémkách po kolena.

Prošli jsme pár chodbami a skončili v tradičním tanečním sále – celou jednu stěnu pokrývala zrcadla s tyčemi, další okna s výklenky a tu poslední široká lavice a nad ní háčky. „Do párů." zavelel Losa a všichni poslechli.

Už jsem myslela, že skončím s další spolužačkou, která bude bez partnera, ale potom mě v davu zachytila velká ruka a vytáhla mě ven. „Musím říct, že s ohledem na naši domluvu o spojenectví, ses ke mně moc nehrnula." zašeptal mi Kamares zezadu do ucha a pomalu mě podle Losova pokynu táhl na značku. Kvůli jeho horkému dechu jsem se zachvěla a jemu v hrudi zarezonoval smích.

„Vyzkoušíme si základní kroky waltzu." Zvláštní, jak tu nezazvoní, ale už probíhá hodina, a jak člověk ani netuší, ale musí se běžet převléknout a čeká ho hodina tance se sakra pohledným partnerem.

Nějakou dobu jsme cvičili každý zvlášť, potom jsme se spárovali a to byla ta chyba. Kam nebyl zrovna nejlepší tanečník ani sám, ale mně to teď v tanečních botách s otevřeno špičkou přišlo opravdu příšerné.

„Promiň," omlouvá se znovu Kamares a slézá mi z nohy.

„Za poslední dvě minuty jsi mi stoupl na nohu pětkrát," Kam smutně sklonil pohled směrem k podlaze „někdo by to mohl nazývat hrůzou, ale já jsem toho názoru, že se zlepšuješ."

„Promiň,"

„Neomlouvej se, jenom mi dlužíš masáž nohou..." Povzbudivě jsem se usmála a přizvedla mu loket přesně podle Losova požadavku.

„To bude oproti waltzu jedna radost." odpověděl a rozhlédl se po ostatních.

„Tímchceš říct, že kdybys neměl srovnání s tancem, tak by ti to připadalo jakoblbej nápad?" Kam nade mnou protočil oči, protože věděl, že si dělám legraci akývnul, že můžeme znovu začít.