Zajda

10. Kutálení

Zbytek dne se nám až do tří hodin střídalo běžné vyučování jako matematika, cizí jazyky a dějepis, totiž: Historie našeho budoucího povolání – z dálného východu až sem k nám, moderní odnož umění gejš (tak jsem si to sama pro sebe skromně pojmenovala).

Hned po vyučování jsem se zase převlékla do civilu a v rychlosti vypracovala úkol z matematiky. A co teď? Doma jsem byla zvyklá se zabavit sama, ale to jsem měla možnost zabavit se domácími pracemi, zatímco tady necháváme věci v prádelně, uklízečky mají asi tajnou síť chodeb ve zdech a pro vstup musí zatáhnout za správnou louč (mají to o to těžší, že tu louče nejsou) a naší jedinou starostí je škola (a mojí i to, jak zaplatím obědy).

Vnitřně jsem se obrnila proti všemu, co by mi mohla paní Coste říct nepříjemného a vydala se hledat její kancelář, protože přeci každý ředitel má kancelář. Její kancelář ale nebyla kancelář, byl to dům se jmenovkou na dveřích (nutno poznamenat, že opravdu velký dům).

Takhle měl vypadat vnitřek všech těch nádherných starých budov, už jen vstupní hala mi vyrazila dech a to jsem ještě nabyla usazená na květovanou modrou lenošku v přijímacím salonku. Ty dobové tapety, dřevěné obklady a zdobené nohy konferenčního stolku mě tak zaujaly, že jsem si ani nevšimla ředitelčina příchodu.

„Jak vám mohu pomoci?" zeptala se a usadila se naproti mně do křesla.

„Chtěla jsem se zeptat, zda by nebylo možné si tu nějakou prací přivydělat, chápejte, nemám dostatek peněz, abych tu vyšla s jídlem, natož když bych potřebovala třeba nový kartáček na zuby nebo chtěla zaplatit všechno to, co mi poskytl pan I." Poprvé jsem ji viděla projevit nějaké emoce, téměř se jí zvedly koutky!

„Pozemky školy můžete opouštět, když bude zapsáno v počítači ještě před večerkou, že jste se vrátila, takže si klidně můžete jít hledat práci do městečka tři kilometry odsud." Nenápadně mě začala vyhazovat a já s dalším plánem a úsměvem na tváři vykročila ven.

V tašce přes rameno jsme měla alespoň občanku a láhev s vodou, v ruce připravený svůj starý svazek klíčů, přestože jsem si nebyla jistá, zda bych se jím doopravdy byla schopná bránit, a velká sluchátka pověšená kolem krku. Na vrátnici jsem se nahlásila, zeptala se na směr, kterým mám jít, a konečně svižným krokem opravdu vyrazila.

Brzy jsem se napojila na chodník a začala míjet první domy. Během cesty kolem mě projelo sotva pět aut. Nezdálo se mi, že bychom byli zrovna ve frekventované oblasti, ale ve městečku bylo podstatně živěji – jen tu nejezdilo moc aut, všude chodili hloučky lidí.

Už jsem musela být nedaleko centru, ale stále jsem neodbočovala z hlavní silnice. Po mé levici se objevila prodejna sportovních potřeb s letákem na výloze Přijmeme dalšího spolupracovníka. Vstoupila jsem, ale brzy znovu vyšla, protože mi majitel dal jasně najevo, že dívku – a ještě k tomu studentku – nehodlá přijmout ani za zlaté prase.

O pár ulic dál byla po pravé straně kavárna, a ačkoliv na ní nebyl nikde nápis ohledně volné pracovní pozice, řekla jsem si, že to tam zkusím už jen kvůli charakteru budovy. Vnitřek připomínal kombinaci příjemné čajovny a takové té expresní kavárny jako Starbucks. U jedné stěny byl dlouhý pult a jednu celou stěnu tvořila okna, ale jednotlivé boxy měli každý jiný stůl, na zdech byly různé prázdné i plné rámečky a barové stoličky byly olemovány širokou béžovou krajkou.

Na baru zrovna obsluhovala pihatá menší dáma s trochu plnější postavou a výborně zvýrazněným obočím. „Dobrý den, mohla bych mluvit s někým, kdo to tu vede?" Žena si mě prohlédla od hlavy k patám a potom jen přikývla a zmizela vzadu za korálkovým závěsem.