little crazy, little sassy (MenT Cz Ff)

Part 15.

Konečně jsem pochopila šílenou skutečnost. Byla jsem sama, v zemi kterou neznám, s člověkem, o kterém vím asi tolik jako o Karlu Velikém. A to mám z historie obvykle za tři.
Ty jsi opravdu šílenec. Pomyslela jsem si, a svůj výrok doplnila o protočení očí.
A taky tady jsi s šílencem. "Se sexy šílencem" Řekla jsem sama sobě nakonec s lehce pobaveným úsměvem.

"Cožeto?" Ozval se vedle mě zastřený hlas. Polekaně jsem sebou škubla, ale až pozdě mi došlo že svou poslední myšlenku jsem vyřkla nahlas.

"Eh... přemýšlím nad Sherlockem Holmesem." Rychle jsem to zakecala, a doufala že se podivnou větou nebude dál zaobývat. Nepřestal.

"Pochybuju, lhaní ti fakt nejde." Zašklebil se, velice atypicky vykrojenými rty. Zhluboka jsem se nadechla a v hlavě začala přemítat o mnoha variacích pochybné výmluvy.

"Myslím že by jsi se měl opravit, říkání pravdy mi nejde přesvědčivě." To byla mimo jiné pravda. Tím, že jsem byla jediné dítě rodiny, na mě vždy připadla vina za veškeré rozbité nádobí, shozené vázy nebo vytrhané květiny. Bohužel, jsem pozbyla schopnosti lhaní do očí, ale i říkání pravdy. Ač jsem se snažila sebevíc, můj výraz zrazoval slova, a nutil okolí pochybovat o jakémkoliv slovu co jsem kdy vypustila z úst.

"Nechám tě při tom." Mrkl na mě, a odvrátil pohled zpátky do monitoru laptopu. Toužila jsem onen lehký přístroj vytrhnout Honzovi z ruky, odhodit ho na druhou stranu Dotrmundského hotelového pokoje, a zakřičet známému youtuberovi do obličeje tři jednoduchá slova. Já sakra nelžu! Což byla sama o sobě lež.
Místo tohoto velice lákavého činu jsem jen zaryla nehty do matrace postele, a hlasitě zaskřípala zuby.
Odpovědí mi bylo pouze sprosté uchechtnutí.

Nakonec jsem usoudila že propalování pohledem youtuberovy hnědozlaté kštice nebude zrovna nejefektivnější způsob vraždy. Tak jsem raději vytáhla všudypřítomná sluchátka, neurvale narvala Jack do příslušného otvoru, a pustila náhodný playlist.

"Zarrmundo?" Přes poněkud hlasitější kytarové sólo Mudhoney jsem slyšela pouze vzdálené zamumlání, přesto mi bylo celé znění prapodivné přezdívky jasné.

"Honzmunde?" Opáčila jsem, ale jako důkaz přátelství vypnula hudbu. Toto se u mě muselo považovat za velký projev oddanosti, hudba byla mým dlouholetým nejlepším kamarádem. Vzdávala jsem se jí velice nerada.

Nad oslovením teatrálně protočil oči.
"Četla jsi někdy fanfikce na mě?" Zeptal se s očividným zaujetím které bylo doopravdy nepopiratelné.

"Fanfikce jo, tomu se myslím nikdo nevyhne. Na tebe ne, nějak jsem nadšení pro youtubery s Anet nesdílela, a vlastně jsem tě ani neznala." Pokrčila jsem nezaujatě rameny, a začala věnovat veškerou svou pozornost jednomu z mých nehtů, který se mi nepovedl zrovna šikovně zastříhnout. Vlastně vůbec.

"Tak to jsi šťastný člověk. Mám z toho depky." Zasmál se, ale byl to vynucený smích. Na to jsem ho znala dobře.
"Proč prosimtě? Píšou to jedenáctiletý hrdinky za klávesnicí co používaj kalkulačku na vypočítání příkladu 34 + 44."

"No, to by bylo hezký kdyby takové byly všechny. Polovina z nich jsou fanfikce kde jsem vraždící maniak nebo totální idiot. Ve dvaceti pěti procentech se ze mě stává Christian Grey, k dalším dvaceti procentům se snad ani vyjadřovat nebudu, a v posledních pěti jsem homosexuál." Shrnul všechny typy jeho charakteru který si fanynky vysnívají.

"No, tak ten první a poslední typ k tobě sedí, nemyslíš?" Nevinně jsem zamrkala řasami.
"Zarrmundo! Jsi zlá!" Postěžoval si. Ze všeho nejvíc mi teď připomínal mého malého bratrance, který na mě dva roky zpátky žaloval, prý jsem snědla čokoládu ze stolu. Nutno poznamenat, že onu dobrotu měl rozetřenou přes polovinu čelisti. Tehdy jsem svého bratrance milovala.

"Ale jdi ty, asi tak jako ty hetero" odpověděla jsem kousavě, i když se mé vnitřní, podle Honzy podlé já smálo.

"Víš co? Nebavme se o mé orientaci. I když je naprosto očividně směřovaná na ženy. Konkrétně na jednu velice drzou fialovovlasou ženu." Nahnul se ke mě blíž.

"Myslím že se potřebuješ schadit, máš z toho horečku." Zašklebila jsem se na něj, a v rámci několika vteřin mu už ledová tekutina nesoucí jméno limonáda, stékala po vlasech a obličeji. Má oběť prudce zalapala po dechu, a odhrnula si několik pramínků vlasů z očí.

"ZASARRAMUNDO NIKITINO AMORYOVÁ!" Zařval na celý Dortmund. Začala jsem se neovladelně smát, až to moje nohy nevybraly, a umožnily mi se velice důvěrně seznámit s linem na zemi. Důvěrněji než bych si přála.

To bohužel Honzu neodradilo od pomsty. Velice věčně a dramaticky zdvihl první předmět jenž nahmatal na poličce, to jest plácačku na mouchy.

Co nejrychleji jsem se zdvihla ze země a začala rychle couvat do koutu nevkusně potapetovaného pokoje. Jako fanatik popadl onu plácačku, a jejím růžovým koncem mě začal mlátit po hlavě a ramenech.

"Honzo. Já. Nejsem. Moucha.!!!" Křičela jsem, a snažila se mu vražedný předmět vytrhnout z ruky. Teď jsem nejvíc přicházela na nevýhodu hobitů. Zdvihl ruku tak vysoko, že jsem si o získání "trofeje" mohla nechat jen zdát.

"Ale očividně tak otravná a malá!" Hýkal smíchy, a znovu mě začal pleskat. Odlétávaly z něj kapky sladké šťávy, působil tak vztekleji.

"alles in Ordnung ist?" Ozval se poněkud zaražený hlas ode dveří. Rychlostí blesku jsme se oba otočili a pohlédli do tváře, kterou jsme ani jeden vidět nechtěli. Zaražená tvář uklízečky.

"Ja, ja, ja!" Začal Honza zběsile kývat hlavou.  Fialovovlasá holka s povytaženým tričkem pod prsa, plus kluk který má mokrou hlavou od narůžovělé neidentifikovatelné tekutiny, držící plácačku na mouchy, kterou mlátí již zmiňovanou dívku. Dokonalý pohled, mohla bych napsat báseň.