little crazy, little sassy (MenT Cz Ff)

Part 18.

"Say goodbye to the one that you loved, Say goodbye..." nikdy jsem tuhle písničku nenáviděla tolik, jako teď, v šest hodin ráno. Mé, jinak milované, vyzvánění mě prudce a bez milosti probudilo z velice příjemného snu, týkajícího se jedné nejmenované osoby.

"Ano?" Zahuhňala jsem do telefonu, jemně nakvašeným tónem.
"Zarro! Neříkej mi že spíš!" Ach ne... diktátorka. Myslela jsem že se přes prázdniny neozve.

"Eh ne... Jen mě... bolí v krku!" Naschvál jsem zakašlala.
"Dobře... Jen ti chci oznámit že odjíždíš už za týden, chceme s tebou něco vyřešit. Hezký den, a zajdi si k doktorovi." Položila to. Tohle byla přesně ona, moje upjatá nespontánní matka, beze špetky humoru.

"Kdo.. To... co? Kde hoří stodola? Já jí nakreslím..." vypadalo to že se Honza napůl probudil, ale pak znovu usnul.
Přes zatnuté zuby jsem se začala smát, až to znělo spíš jako hýkání pakoně modrého.

"Kdo mi to snědl modrou... Zarro? Proč tady hýkáš jak zfetovanej tučňák?" Konečně se probudil.
"Hořela ti stodola tak jsi jí kreslil." Zasýpala jsem smíchy. Honza jen pokrčil rameny, jako by mu byla tato situace důvěrně známá, a odkráčel do koupelny.

Jeden týden. Už jsem si na to tak zvykla... Dortmund mi byl o tolik bližší než Praha. Možná to bylo i Honzou, ale přesto, na tyhle prázdniny budu s nostalgií vzpomínat ještě hodně dlouho.

"Už jenom dva a půl týdne." Ozvalo se ode dveří povzdychnutí. Byl to Honza, kdo taky jiný. Opíral se o rám dveří s rucemi v kapsách naschvál potrhaných džín.
"Týden" zamumlala jsem do polštáře. Doopravdy mi to bude chybět. Všechno. Dokonce i němčina.
"Co?"
"Jedu už za týden, matka mi volala." Řekla jsem hořce. Dagmar byla člověk který mi byl antivzorem. Nikdy nebýt jako ona.

"Aha..." odpověděl jen, a šel zpátky na svou postel, kam se se zhoupnutím posadil.
"Tak to aby jsme jeli zpátky do Mnichova co? Asi ti pojede autobus." Měl pravdu, já bych si to neuvědomila.
"Jo, jela bych asi v úterý, teď je neděle tak..." pomalu jsem plánovala.

"Fajn, zabookuju nám lístky na letadlo, ať je za cesta co nejpohodlnější." Navrhl, již s notebookem na klíně.
"Půjdu ven." Oznámila jsem nakonec, a zdvihla se z postele.

"Ty běháš?" Zdvihl nedůvěřivě jedno obočí. To na to jako nevypadám?
"Ne." Ušklíbla jsem se při obouvání bot. Chvíli mě s úšklebkem pozoroval, až na konec pronesl větu, která mi absolutně vyhnala vítr z plachet.

"Je to celkem vidět."