Poslední naděje ( Diabolik lovers )

Kapitola 1.

Zrovna se mi zdá krásný sen když v tom musí zazvonit ten otravný budík! Pomalu otevřu oči a hodím po budíku peřinu.Ale jelikož umím opravdu úžasně  mířit tak místo budíku trefím Akima.

Ten mi daruje vražedný pohled a zase zalehne. potichu jsem špitla" promiň Akime" a podívala jsem se na budík když v tom mi málem vyletěli oči z důlků" 7:45" vyjekla jsem a začala se v rychlosti oblékat . Když už jsem byla na odchodu tak jsem na závěr ještě zakopla o Akima. Ten už to nevydržel a šel si radši lehnou někam jinam.

Vyběhla jsem ze dveří a bouchla jsem s nimi tak že bych vzbudila celí panelák což se možná stalo. Sprintovala jsem k výtahu a v rychlosti do něj nastoupila.Až se ozvalo cinknutí vyběhla jsem ze dveří výtahu a běžela k dveřím které vedli z paneláku pryč. 

Jelikož skoro vždycky nemám prachy tak jsem to musela vzít pěšky. Tryskem jsem běžela po chodníku a vůbec se nedívala před sebe. Když vtom jsem do někoho jemně drkla. Vzhlídla jsem na toho dotyčný ho a zadívala jsem se do jeho nádherných žlutých očí. A vykoktala jsem ze sebe "Par .. don" dotyčný mi daroval ne moc přívětivý pohled. Odvrátila jsem hlavu a začala utíkat dál. 

V dáli jsem uviděla školu a zrychlila jsem ještě víc. Hned jak jsem proběhla školními vraty zamířila jsem rychle do učebny kde má byt první hodina. Hned jak jsem vešla do třídy tak se na mě přisáli posměšné pohledy. Naštěstí ještě nezvonilo na hodinu tak jsem si mohla v klidu sednout sama v poslední lavici. 

V momentě kdy skončila poslední hodina a my mohli jít na oběd jsem si hluboce oddechla a dala si na sebe kapuci od mikiny. Jelikož byla na oběd zase strašně dlouhá fronta tak jsem byla chvilku na mobilu. Když se konečně na mě dostávala řada tak jsem odložila mobil do kapsy a nachystala si tácek. V momentě když jsem chtěla odejít s jídlem nějaká holka  do mě naschvál narazila a ozval se jen zvuk rozbitých talířků a její smích.

Sice jsem se  při sbírání střepů   pořezala ale to nebylo to podstatný podstatný totiž bylo že se mi začali  všichni smát. Dala jsem střepy na stůl a se slzami v očích jsem odběhla pryč.Popadla jsem kabelu a utíkala pryč. Když se nad tím tak zamyslím "můj život je vlastně jenom útěk" pomyslela jsem si a majzla kabelou o strom který byl nedaleko parčíku kde jsem chodívala jako malá s mámou. v tu chvíli se mi roztekli slzy proudem a já začala kopat do listí a nadávat na svůj život.