New girl in New Orleans

1. kapitola

Jmenuji se Lacey, Lacey Gilbert. Je mi 18 let a dnes odlétám do New Orleans. Asi se divíte proč. Jednoduchá odpověď. Mám tam domluvenou letní brigádu v jednom baru. Tedy vlastně mi to domluvila moje teta z máminy strany. Abyste to pochopili. Jmenuji se Lacey Gilbert, ale žiji v Česku. Konkrétně v Praze. Bydlím tu pouze se svým českým otcem. Má máma byla Američanka. Proto to jméno. Když mi bylo teprve 5 let, umřela. Prý chtěla abych si nechala její příjmení za svobodna. Alespoň něco mi po ní zbylo. Jen její jméno. Nic jiného. Všechny její věci byly pryč. Trochu mi to vadilo. Skoro nic jsem o ní nevěděla. Jediné co jsem měla byla jedna fotka s ní. Jsou mi na ní čtyři a mám na sobě modré šatičky. Máma mě na fotce objímá a směje se stejně jako já. Jsem jí hodně podobná. Jen ona byla vyšší než já. Pamatuji si jak jsme ve škole dostali úkol. Měli jsme popsat svou mámu. Svou práci jsem měla schovanou a moc ráda jsem se k ní vracela a vzpomínala. Popisovala jsem si asi nějak takto. 

Moje máma je ta nejlepší máma na světě. Nikdy se nemračí. Pořád se na mě jen usmívá z fotografie. Táta říká, že když mi bylo 5 odešla máma do nebíčka. Ale já vím, že mě moje máma měla moc ráda. A taky vím, že se na mě teď dívá ze shora a usmívá se stejně jako na fotce. Má na sobě bílé, dlouhé šaty a má na tváři nejjasnější úsměv na světě. I když tady už není vždycky bude moje máma a nikdo jiný ji nenahradí. To je moje maminka. Usměvavý anděl.

Zajímavé je, že jsem si mámu pamatovala tak jak ji popisuji ve svých pracích. Musela jsem se nad tím pousmát. Referát o mámě a taky její jedinou fotku o které vím jsem si dala do příručního zavazadla. Nechci riskovat, že by se mi to nějakým záhadným způsobem ztratilo. Vzala jsem si tašku a kufr a sešla jsem schody. Dole na mě už čekal táta. Jako vždy se usmíval. Ani si nepamatuji kdy se naposled mračil. A už jsem si vzpomněla. Minulý týden. Prostě matika mi moc nejde. Ale kdo čekal, že někoho budou zkoušet poslední týden školy. " Můžeme princezno?" Tohle jsem milovala. Je vám 18, ale táta vám pořád říká princezno. Přikývla jsem a rozloučila jsem se na 2 měsíce s naším domem. Nebyl to tak úplně dům. Spíš rodinná vilka kterou táta zdědil po babičce s dědečkem. Ty jsem taky nikdy nepoznala. Konečně poznám alespoň nějakou část svojí rodiny. Táta mě varoval, že jsou trochu šílení. Hlavně jsem se bála, že budu muset mluvit prakticky pořád anglicky. Sice mi to nedělalo problém. Anglicky jsem uměla plynně. Spíš mě mrzelo, že nebudu mluvit s nikým česky. Teda krom táta. Budeme spolu mluvit přes skype. 

Táta mě odvezl na letiště a doprovodil mě do haly. Dál by ho nepustili. Zkontrolovala jsem si jestli mám všechno. Doklady a letenka byli na svém místě. Teď zbývalo se jen rozloučit. Slíbila jsem si, že nebudu brečet. Přece jenom 2 měsíce bez toho posledního rodiče je dost těžké. Nebála jsem se samoty. Bála jsem se, že se tátovi něco stane a já budu v úplně jiné zemi a nebudu mu moct pomoci. Tu myšlenku jsem okamžitě zahnala. Měla jsem sice na krajíčku, ale zároveň jsem se neskutečně těšila. Táta mě objal. " Opatruj se tam princezno." " Neboj tati, máma na mě dá pozor. A ty mi slib, že budeš v pořádku až se vrátím." Usmál se na mě a řekl to slovo, které jsem teď potřebovala slyšet. " Slibuji." Naposled jsem se na něj usmála a vyrazila jsem vstříc novému dobrodružství. V letadle jsem nemohla vůbec spát. Nebo spíš se mi nechtělo. Pořád jsem se musela dívat z okna. Po několika hodinách jsem usnula. Probudila jsem se až když mě letuška upozornila, že jsme na místě. Vystoupila jsem a vydala jsem se pro svoje zavadla. Vyšla jsem ven a opodál stála velká rodina s cedulí, na které bylo napsáno moje jméno. Sebevědomě jsem se k nim vydala. Začali mě horlivě vítat. Samozřejmě na mě mluvili anglicky, ale anglicky to sem psát nebudu. Byla to dost velká rodina. Taková jakou jsem si vždy přála. Skládala se z tety a strejdy. Dále tam byli jejich děti, Jane, Jack, Sarah a Mona. Jane bylo 19, Jackovi 9, Sarah 10 a Moně 15. Všichni vypadali moc mile. Všechny jejich děti si byli hodně podobné. Měli podobné hnědé oči. Strýc jí vzal její věci a odnesl je do jejich auta. Odjeli k nim domů. Byl to nádherný rodinný dům. Taková americká idylka. Měla jsem pokoj s Jane. Byla sice starší, ale jen o rok, takže jsem si s ní perfektně rozuměla. Ten den jsem byla úplně vyčerpaná, a tak jsem šla docela brzy spát. Ráno jsem měla vstávat v 6 hodin. Jen ta představa mě děsila. 

Ráno mě probudil nepříjemný zvuk budíku. Mohla bych si tam dát nějakou píseň, ale ne já si tam dala alarm. Měla jsem pocit, že dostanu infarkt. Potichounku jsem si vzala nějaké věci a odešla jsem do koupelny. Osprchovala jsem se, vyčistila jsem si zuby a hodila jsem na sebe černé kraťasy, červené tílko a vyšla jsem do kuchyně na snídani. Všichni kromě tety spali. Teta mě přívětivě pozdravila a já měla o něco lepší náladu. Dala jsem si ovocný salát, zapila to vodou a šla jsem si nachystat věci do práce. No věci do práce. Já tím myslím telefon, sluchátka, gumičku kdyby mě obtěžovali moje vlasy a taky peněženku se všemi mými doklady. Rozloučila jsem se s tetou a vyšla jsem s vchodových dveří. Upřímně jsem moc nevěděla kudy mám jít. Ale věděla jsem, že z domu mám jít přímo doleva a bar je jen 3 bloky od mého nového domova. 

Cestou jsem trochu bloudila, ale lidé zde byli tak milí, že mi rádi poradili. Zdá se, že obyvatelé NO jsou mnohem milejší než obyvatelé některých měst v Česku. Byla jsem překvapená, že je tolik lidí tak brzo ráno na nohách. 

Konečně jsem dorazila na místo. Bar vypadal nádherně. Nebyl nijak výrazný, ale vypadal moc krásně. Nadechla jsem se a vešla jsem do dveří. Namířila jsem si to rovnou k baru. Byla tam nějaká blonďatá dívka. " Ahoj, já jsem Lacey Gilbertová. Mám tady domluvenou brigádu." Vypadala moc mile. " Bože díky bohu, že už jsi tady. Už jsem se lekla, že to odřekneš jako jedna holka před tebou." Vypadala, jako že je ráda, že mě vidí. " Nikdy bych to neodřekla. Těšila jsem se sem celý rok. Jenom můžu se zeptat co mám vlastně dělat? Nedostala jsem žádné bližší informace." Usmála se na mě a to se mi nelíbilo. Většinou to znamená, že jste se radši neměli ani ptát. " No většinou budeš na baru a občas možná zaskočíš jako servírka. Neboj se práce na baru je snadná. Jenom naléváš pití hostům. Kdyby jsi něco potřebovala zeptej se mě, nebo nějakého jiného zaměstnance. Já jsem Cami." " Těší mě. Mám jít rovnou za bar, nebo je ze mě dnes servírka?" " Chytrá holka. Dneska budeš za barem. Já mám padla. Pojď za mnou ukážu ti kde se můžeš převléct a kde si můžeš nechat věci." Cami mě odvedla přes kuchyň do asi šatny. Vzala jsem si na sebe bílé tílko, okolo pasu jsem si uvázala zástěrku a kraťasy jsem si nechala. Přece jenom jsem přes ně měla zástěru, takže bych se neměla nijak zašpinit. Připnula jsem si jmenovku na tílko, z vlasů jsem si upletla jednoduchý cop na stranu a vyšla jsem za bar. 

Práce mě tam bavila. Nejlepší bylo povídat si s těmi lidmi. Jakmile si všimli mého přízvuku začali se mě vyptávat odkud jsem a co dělám v NO. Byla to celkem sranda. Cami měla pravdu, že práce tam není nijak těžká. Byla jsem ráda, že jsem sem přijela. 

Je tu první kapitola nové FF. Doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit a podpoříte mě nějakým tím komentářem, hlasem či sledováním mého profilu. Budu se snažit aby kapitoly vycházely nějak pravidelně, ale nemůžu slíbit že to vyjde. Vaše AknelD <3 <3 <3