New girl in New Orleans

6. kapitola

Probudila jsem se v posteli. To ale nebylo to nejdivnější. Ta postel nebyla moje. Mám pocit, že jsem tu už někdy byla. Protáhla jsem si nohy abych zjistila jestli v nich mám cit. To je další z mých fobií. Strach z toho, že jednoho dne nebudu moct pohnout nohama. Ruce mě neděsí. Ale když nemáte nohy je celkem těžké se někam rozeběhnout. Posadila jsem se na postel a začala jsem se rozkoukávat. Určitě jsem tu někdy byla. Neměla jsem na sobě mikinu, kterou jsem na sobě měla před tím než jsem omdlela. Ležela i s mou taškou u nohou postele. Bylo mi jedno kde jsem, ale musela jsem se dostat domů. Vzala jsem si tašku a hodila jsem přes sebe mikinu. Sice mi zima nebyla, ale nechce se mi tahat v ruce. Já vím. Jsem vážně hroznej lenoch. Podívala jsem se jestli mám všechno. Sakra. Neměla jsem prsten. Nejspíš mi spadl na cestu kde jsme bourali. Musím se tam vrátit. Bez něj jsem bezradná. Pomalinku jsem otevřela dveře a vydala jsem se ke schodům. Blbá podlaha. Ta zatracená podlaha vrzala při každém kroku. Nechápu proč nemají nějakou modernější. Další krůček. Zase. Ten otravný zvuk. Zjistila jsem, že sbíhání schodů je ještě horší než jít pomalu. " Ahoj lásko. Jak jsi se vyspala." Klaus. Do háje. Mohla jsem potkat kohokoliv jiného, ale ne. To bych radši aby za mnou stála příšera z laguny. " Nebudu ti odpovídat na tvé zdvořilosti. Kde mám prsten?" " Ale no tak. Proč tak ostře. Jaký prsten?" " Ty moc dobře víš. Dost výrazný prsten s kamenem, který moc dobře znáš. Tak kde je. Chci ho zpět." Klaus si sáhl do kapsy a v prstech si hrál s mým prstenem. " Vrať mi ho." Řekla jsem kousavě a ukázala nastavila jsem ruku pro prsten. " Proč chceš? Jestli ho chceš tak si pro něj pojď." Vydala jsem se k němu. Sice jsem neměla chuť ho poslechnout. Ale nic jiného mi nezbývalo. Klaus je stejný jako já. Nemá rád když mu někdo říká co má dělat. A v tuto chvíli je rozumnější když poslechnu. Došla jsem až k němu. Bože byl hodně vysoký. A nebo spíš byl on normální a já jsem byla příliš drobná. Postavila jsem se k němu a znovu jsem k němu natáhla ruku. " Vrať mi ho." Usmál se na mě vzal mi ruku a navlékl mi prstýnek na ruku. Usmíval se jako pitomec. Stačilo aby mi ho podal. Nemusel mi ho navlékat na prst. Chvíli ještě držel mou ruku a až po chvíli ji pustil. " Děkuji." Řekla jsem zdvořile a otočila jsem se k odchodu. Někdo mě chytil za zápěstí a otočil mě k sobě. " Co ještě chceš Klausi?" " Jen vědět pravdu." " A o čem?" " Skutečně nás nenávidíš?" " Ze začátku jsem vás ráda neměla, potom jste se mi dostali pod kůži, ale teď je to jako před tím. Nenávidím vás za to co jste mi vzali. Ale já vám to oplatím. Vezmu vám něco co je cenné pro vás." " Jak by jsi to chtěla udělat. Jsem silnější než ty." " Ty i tvá rodina jste smrtelní. Ale já jsem nesmrtelná. I kdyby jsi mě zabil vrátím se. Hlídej si záda Mikaelsone, příště to může být na posled." Znovu jsem se vydala ke dveřím. Tentokrát se mi postavil do cesty Elijah a hned po mé pravici stál Kol a za mnou Klaus. " Co zase? Znovu se chcete hádat o tom jak jsem pošetilá. Už jsme to všichni pochopili." " Proč se chceš mstít za to co se stalo už tak dávno?" " Protože vražda vlastní krve se neodpouští. Oko za oko. Zub za zub. Myslím si, že tenhle zákon znáte." Pokusila jsem se ho obejít, ale nešlo to. To mě proboha nemůžou nechat odejít nebo co. " Tak to tě nepotěší co jsem udělal." " Co tím myslíš Kole? Pokud jsi někomu ublížil budeš ty první na řadě." Do místnosti někdo přinesl tátu. Byl celý od krve a nehýbal se. Odstrčila jsem Kola od sebe a rozeběhla jsem se za ním. " Ne, ne prosím. Tati, probuď se. Co asi bez tebe budu dělat. Ty nesmíš umřít. nesmíš mě tady nechat." Já vlastně můžu oživovat mrtvé. Sice nevím jak, ale za zkoušku to stojí. Vzala jsem si jeho hlavu do rukou a zavřela jsem oči. Soustředila jsem se jen na to co chci. Brečela jsem jako malé dítě. Nic se nedělo. Táta se neprobouzel. V hlavě jsem viděla střípky našich vzpomínek s tátou. Bylo jich hodně. Najednou se něco pod mýma rukama zprudka nadechlo. Můj táta se probudil a těkavými pohledy zkoumal kde je. 

" Tati, neboj se. Je to v pořádku." " Musím ti něco vyřídit." " Řekneš mi to zítra teď si musíš odpočinout." " Ne musím ti to říct teď. Musím se tam vrátit." " Ne nemusíš přece jsem tě oživila." " Oživení působí jen na ty co musí něco zařídit aby mohli odejít v pokoji. Mám ti vzkázat od matky, že ho nesmíš přivést zpět." " Ale to ona mi v dopise psala abych ho probudila. Je to jediná možnost jak se jich zbavit." " Nesmíš, ublíží to tobě." Táta začal vykašlávat krev a dusit se. " Ne ještě ne. Prosím. Tati neodcházej. Nikoho jiného nemám. Tatínku prosím nenechávej mě tady. Nemůžeš mě tu nechat samotnou."  " Mám tě rád zlatíčko. Ty to zvládneš. Jsi po ní. Stejně tvrdohlavá a odvážná. Nedovol nikomu aby ti ublížil." Přikývla jsem a dívala jsem se jak se jeho oči zavírají a jak se naposledy nadechuje. Byla jsem vytřesená. Pořád jsme držela jeho hlavu ve svých rukách. Nemohla jsem uvěřit, že je pryč. Po tvářích mi stékali slzy hněvu. Možná nemůžu Mikaela vzbudit, ale všichni toho budou litovat a budou si přát aby mohli zemřít. " Je mi to líto." Řekl Klaus. Rukama mě vzal za ramena, ale já jsme se mu vyvlékla. " Nesahej na mě. Copak ty to nechápeš je mrtvý. A ty Kole budeš litovat toho co jsi udělal." " Co by jsi mi mohla udělat? Jsi ubohý bezbranný človíček. Možná že dokážeš přivést mrtvé k životu, ale tatínek už si asi povídá s bohem." Naštval mě tolik, že jsem ho začala mlátit. Tohle si ke mě nebude dovolovat. Jak řekl táta. Nedovolím nikomu aby mi ublížil. Je mi jedno jestli ho naštvu. Prostě ho chci mlátit. Nikdy bych nevěřila, že mám v sobě tolik síly. Byla jsem jako bez sebe. Už mu z obličeje tekla krev, ale já ještě neměla dost. " Jaké to je, když si na tebe někdo dovoluje? Je mi jedno jestli mi to ublíží. Mikaela můžu vzbudit kdykoliv budu chtít a ty budeš jeho první kořist." " Dobře. Omlouvám se, ale neprobouzej ho." Kol se vzdával. Cítila jsem se dobře. Ale pořád jsem neměla dost. " A teď kdo z vás zabil mou matku?" " Náš bratr Finn." " Proč bych tomu měla věřit? Je snadné to hodit na někoho kdo tu v tuto chvíli není." " Můžu ti to ukázat. Když mi to dovolíš." " Proč bych ti to měla dovolit? Zničili jste mou rodinu." " Prosím. Rozmysli si to a kdyby jsi chtěla abych ti to dokázal budu čekat v baru." Klaus mě začal přesvědčovat. Otočila jsem se odešla jsem. Tělo svého otce jsem tam nechala. Nechtěla jsem vidět nic co mi bude připomínat jak sama jsem. Došla jsem do parku. Nechtěla jsem jít domů. Příliš mnoho známých tváří, které jsem mohla každým dnem ztratit. " Je tu volno?" " Jistě Elijahi, posaď se." " Díky." Už mi to bylo jedno. Bylo mi jedno jestli si ke mě přisedne původní upír, který by mi jenom lusknutím prstů utrhl hlavu. Docela dlouho bylo ticho, ale mě nijak zvlášť nevadilo. Ticho mi pomáhalo přemýšlet. A zrovna teď jsem potřebovala přemýšlet. " Omlouvám se za všechno." " To je dobrý." Můj hlas neměl žádnou barvu. Zněla jsem jako bych byla bez emocí. " Vím, že se snažíš si toho nevšímat, ale věř mi, že se to tím jenom zhorší." " Proč myslíš. Copak to může být ještě horší? Už mi na ničem nezáleží. Nezáleží na tom jestli přežiju, nezáleží na tomhle prstenu. Připomíná jenom to zlé." Sundala jsem si prsten z ruky a odhodila jsem ho někam pryč. Nechtěla jsem ho. Patřil mé matce. Nemám ho mít já. Když jsem ho měla nemohli mě ovládat a já musela přemýšlet co udělám. Teď je mi jedno jestli mě ovládnou. Aspoň nebudu muset chvíli přemýšlet za sebe. " Víš obdivuji tě." " Proč. Neudělal jsem nic obdivuhodného." " Dokážeš se postavit mě i mé rodině a beze strachu. Už vím co na tobě můj bratr vidí. Prosím dej mu šanci." " Proč bych měla. Je to jen vrah. Nic jiného. Nemůže milovat." " Kdyby byl jen vrah byla bys už dávno mrtvá. Dávno by tě vysál. Věř mi." " Takže chceš říct že mu mám dovolit aby mi ukázal to o mé matce?" " Neříkám nic jiného než abys mu dala šanci." 

Elijah tam dál seděla a já jsem odešla do baru. Už bylo po zavíračce, ale já nějak tušila že by tam mohl být. Přišla jsem do baru a Klaus seděl na svém obvyklém místě. " Ahoj Lacey. Jsem rád, že jsi přišla." " Původně jsem přijít nechtěla, ale jsem tady. Takže." Klaus mi ukázal na místo vedle něj a tak jsem se posadila na barovou židličku. " Chceš abych ti ukázal smrt tvé matky?" Zamyslela jsem se. Upřímně jsem nechtěla vidět jak moje matka umírá. Chtěla jsem si ji pamatovat jako usměvavého naděla, který strážil tajemství. Zakroutila jsem hlavou. " Proč jsi si to rozmyslela?" " Mám pocit, že ti chci věřit. Tímhle si to chci dokázat." " A nechceš zajít na večeři? Můžeš mě celý večer otravovat všemi různými dotazy." " Tak dobře." 

Klaus mě vzal do nějaké restaurace a já jsme si objednala špagety. Miluji špagety. Potom mě Klaus chtěl odvést domů. Přejeli jsme můj dům. " Ale Klausi, já bydlím tam." " Ale já tě nevezu domů." " A kam mě vezeš?" " Uvidíš zavři oči a neotvírej je dokud ti neřeknu." Souhlasila jsem. Stejně by nemělo cenu se hádat. " Auto zastavilo, ale moje oči byly stále zavřené. Klaus mi otevřel dveře a podal mi ruku. Byla jsem ráda, protože jinak bych skončila na podlaze. Najednou jako bych neskutečně rychle běžela. Až na to, že jsem nohama vůbec nehýbala. " Můžeš." Otevřela jsem oči a byla jsem v nádherném apartmánu. " Proč jsi mě vzal sem?" " Chtěl jsem si s tebou zatančit. Tedy pokud dovolíš?" Pustil hudbu a podal mi ruku. Přijala jsem ji a začali jsme tančit. Moc mi to nešlo. Musela jsem se smát. " Blbej nápad. Já vážně tančit neumím." Začala jsem odcházet, ale on si mě přitáhl zpátky. " No tak zkus to ještě. Prosím." Musela jsem se usmát. Teď to bylo lepší. " Vidíš. já to říkal." " Už bych měla jít domů." Řekla jsem a sáhla jsem na kliku u dveří. Klaus mě chytil za ruku a otočil mě k sobě. Nevěděla jsem proč, ale po chvíli mi to došlo. Klaus mě políbil. Nejdřív jsem se odtáhla, ale po chvíli jsem mu polibek oplatila. " Já jsem strašná. Líbám se tady s chlápkem, který mě pokousal." " Za to se omlouvám, ale oplatím ti to." Jakmile to řekl odněkud vytáhl nůž a jemně se řízl do krku. " Co to děláš? Nemůžu si vzít tvou krev." " Můžeš." " Zbláznil jsi se? Já jsem člověk. Proč by jsi mi dával svou krev?" " Chtěla jsi mi věřit. Nevím jak ti to mám dokázat? Poraď mi." " Začnu ti věřit časem. Tvoji krev nechci, ale jestli ty chceš mou. Nevadí mi to." Vážně mi to nevadilo. Přitáhla jsem si ho k sobě a znovu jsem ho líbala. On mě začal líbat na krku a potom jsem ucítila jemné bodnutí v krku. Naštěstí to nebylo nic strašného. Odtrhl se ode mě, ale měl jinou tvář. Tvář jako z pekla. Černé oči a pod nimi žilky. Nejvíc mě fascinovaly ty tesáky. Rukou jsem mu přejela po obličeji. Chtěla jsem se ho dotknout a zjisti jestli se mi to jen nezdá. Nezdálo se mi to. Usmál se na mě a trochu na mě zavrčel. " Ty se mě nebojíš?" " Měla bych?" " Mohla bys." " Ty bys mi neublížil. Věřím ti." Dala jsme mu pusu a odvlekla jsem se ke gauči. Svalila jsem se na gauč a pustila jsem televizi. Klaus si sedl vedle mě a já jsem si o něj opřela hlavu. Bylo to uklidňující. Asi jsem usnula, protože poslední co si pamatuji je, jak mě někdo nese do postele a přikrývá mě.

Je tu další kapitolka. Tak co jak se vám líbí dvojice Lacey a Klaus? Určitě mi pište do komentářů co si přejete aby se stalo v tomhle příběhu. Budu ráda za každý hlas nebo sledování mého profilu. xoxo AknelD <3 <3 <3