New girl in New Orleans

3. kapitola

Za dvě hodiny mám být u Mikaelsonů na večírku. Moc se mi tam nechce. Dobře vůbec se mi tam nechce. Nechala jsem si rozpuštěné vlasy a jen jsem je trochu víc navlnila. Make-up jsem nijak neřešila. Jednoduše jsem se na líčila a na sebe jsem si vzala podobné šaty jako k Marcelovi. Jen byly nádherně rudé a na ramínka. Měla jsem v nich vážně celkem pěknou postavu. Vzala jsem si boty na podpatku a okolo krku jsem si dala řetízek s přívěskem ve tvaru květiny. Podívala jsem se na sebe a musela jsem se pochválit. Nehodlám se tam zdržet víc jak hodinu. Na ruce se mi stále třpytil prsten po mámě, který mi připomínal, že na mě dohlíží. Konečně jsem dorazila k Mikaelsonům. Ani mě nepřekvapilo to, že večírek se koná ve velké vile. Prostě normálka. Dveře mi otevřel nějaký cizí člověk. Asi bodyguard. Dokonce tak vypadal. Černý oblek, sluchátko s mikrofonem a velké svaly mě jenom přitvrdili v mém přesvědčení. Došla jsem k baru a objednala jsem si whiskey. Barman mi podal skleničku a já jsem s ní odkráčela do ústraní. Nepotřebovala jsem aby si mě někdo všiml. Opřela jsem se o stěnu a skoro každých pět minut jsem se dívala na telefon. Uplynula sotva půlhodinka. Po chvíli jsem uslyšela známý hlas za mými zády. " Velmi ti to sluší Lacey." Otočila jsem se a málem jsem zůstala stát s otevřenou pusou. " Díky Klausi. I tobě to sluší." " Jsem rád, že jsi nakonec přišla. Smím prosit." Začala hrát pomalá hudba a Klaus ke mě natáhl ruku. Přijala jsem ji a přidali jsme se k ostatním tanečním párům. " Jsem skutečně velmi poctěn tvou návštěvou." " Já vím. Řekl jsi mi to před chvílí." " Chtěl jsem to zdůraznit. Víš, že jsi velmi dobrá tanečnice." " Do teď jsem to nevěděla. Když se mnou chtěl naposled někdo tančit schválně jsem mu dupla na nohu." " A mě na nohu nedupneš?" " Zatím nemám důvod. Pokud si nezačneš dovolovat možná ti ani nedám pěstí." " To abych si dával pozor." Nevím čím to bylo, ale teď mi přišel jako normální velmi milý společník. Tančil velmi dobře a necítila jsem se ani tak v nebezpečí. Něco mě k němu táhlo a já nevěděla co. Chtěla jsem to vědět, ale jak to zjistit. Hudba dohrála a my jsme se odebrali k baru. " Takže Klausi Mikaelsone. Kdo vlastně jsi. Ty o mě toho víš spoustu, ale já nevím nic o tobě a tvé rodině." " Není moc toho co bych řekl. Mé bratry už znáš. S otcem jsem nikdy nevycházel a matka je po smrti. Nic zajímavého." " Tak třeba odkud jsi?" Neodpověděl mi, protože ho někdo zavolal. Zůstala jsem stát sama, ale ne na dlouho. " Vypadáš nádherně Lacey." " Ty taky Elijahi." " Mému bratrovi se zdá se líbíš. Ale varuji tě. Je trochu výbušný." " Neboj se. Já se nechystám se s ním nějak důvěrně seznámit. Není to můj typ." " Jakto?" " On je agresivní, manipulativní a nebezpečný. Nevěřím mu. Já musím mít pocit bezpečí a naprosté důvěry. Teď mě omluv už bych měla jít. Pozdravuj bratry."

Rychle jsem vyběhla ven a zavolala jsem si taxi. Za pět minut jsem už seděla v autě a jela jsem přímo domů. Doma jsem se převlékla do pyžama a šla jsem si lehnout. Byla tak unavená a zmatená sama ze sebe, že na konec usnula. Ráno ji opět vzbudil ten nejotravnější zvuk na světě. Zvuk budíku. Zamáčkla ho a s otravnými povzdechy vstala z postele. V koupelně jsem se málem lekla sama sebe. Večer jsem byla líná se odlíčit a tak jsem teď vypadala jako panda. Když jsem ze sebe udělala alespoň trochu člověka vyšla jsem s krásným pocitem, že nevypadám jako zombie. Teta mě objala a popřála mi dobré ráno. V práci jsem byla později než včera. Ale aby taky ne, když večírek začínal kolem 11 a ona tam byla sice jenom jednu ale přede jenom byla vzhůru déle než je zvyklá. " Bože Lacey. Vypadáš příšerně." " Taky ti přeji dobré ráno Cami a díky. Byla jsem na večírku a tak jsem šla spát trochu později. Řekni mi kdo pořádá večírek až od 11 hodin." Cami zakroutila hlavou a usmála se na mě. " A co Kol. Prý se ti omluvil." " Ano omluvil, ale já už s ním nikam nepůjdu. Včera jsem poznala v kavárně někoho lepšího." Přála jsem jí to. Opravdu si to zaslouží. Zvlášť po tom incidentu s Kolem. Jen jsem přestala myslet na Mikaelsonovi, museli se prostě připomenout. Asi abych nezapomněla, že jsou skuteční. Všichni tři mě pozdravili a sedli si na svoje místa. Jediný kdo tady chyběl byl už jen Marcel. Vážně já jsem snad jasnovidka. Asi pět minut po nich přišel Marcel. " Ahoj Lacey. Jak se máš?" " Dobrý a co ty Marceli?" " Taky fajn." " Asi nemám ani hádat co si dáte, že ne?" Vyměnili si pohledy a já pochopila že se skutečně ptát nemám. Nalila jsem jim whiskey a odešla jsem se věnovat jiným zákazníkům. Za chvíli se opět bavila s Marcelem a bratry Mikaelsonovými. Připadala jsem si jako při křížovém výslechu. Zabrněl mi telefon. Přišla mi SMS od Jane. Ptala se jí, jestli si může půjčit její šaty. Odepsala jí, že ano ale měla spíše ustaraný výraz. Tvářila jsem se ustaraně a šla jsem za Cami. " Hele Cami. Mohla bys za mě prosím vzít bar? U šéfové to klidně domluvím, ale musím jít. Teta je nemocná." " Jasně. Ber to jako odměnu za to, že jsi tu minule byla dřív a udělala jsi za mě práci." " Díky moc. Seš nejlepší." Vzala jsem si bundu a odešla jsem domů. Opět jsem měla pocit, že mě něco sleduje. " Lacey, kam jsi to odběhla?" " Promiň Klausi, ale teta je nemocná tak se o ni musím starat." " A nechtěla by jsi večer přijít ke mě. Pořádáme rodinou večeři a já bych tě tam chtěl mít." " Tak dobře zkusím dorazit. Měj se."

Konečně doma. Oddechla jsem si, když jsem konečně vyšla schody. Odhodila jsem bundu a skočila jsem šipku do postele. Do pokoje vrazila teta. " Jakto, že jsi tak brzo doma?" " Dnes jsem skončila trochu dřív. Nevadilo by ti, kdybych se trochu prospala?" " Ne vůbec ne. Já si půjdu taky lehnout. Není mi dobře." " Tak doufám, že ti bude líp." Teta odešla a já jsem okamžitě usnula. Byla jsem tak unavená, že jsem se ani nepřevlékla a usnula jsem v džínách a tričku. V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Probudila jsem se ve tři hodiny odpoledne. Rozhodla jsem se zavolat Klausovi a omluvit se z večeře.

Rozhovor.

Lacey: Ahoj Klausi. Je mi to líto, ale dnes na večeři nepřijdu.

Klaus: Dobře Lacey. Snad někdy jindy.

Lacey: Měj se.

Klaus: Ta taky.

Klaus to vzal klidně a tak jsem si šla zase lehnout. Po několikahodinovém spánku mě probudilo zběsilé klepání na dveře. Vstala jsem z postele s jisto námahou a dobelhala jsem se ke dveřím. Stál tam Klaus. " Klausi co tady děláš?" " Chtěl jsem se zeptat jestli jsi si to nerozmyslela?" " Promiň, ale teta je nemocná a já ji chci být při ruce kdyby něco potřebovala." " Nepozveš mě dál? Nesluší se abych tu stál sám." " Promiň, ale jsem tu jen na návštěvě a tetě by se asi nelíbilo, kdybych si tu sem někoho zvala. Ale aby ses necítil hloupě." Dořekla jsem to a vyšla jsem za ním na verandu. " Podívej se mi do očí prosím." " Proč?" " Prosím." Musela jsem se mu podívat do očí. Co jsem asi měla dělat. Říct, že to mám zakázané. Měl nádherně modré oči. Dívali se přímo do těch mých a já jsem se v těch jeho málem utopila. " Za chvíli si to rozmyslíš a půjdeš se mnou na večeři, ale nebudeš si pamatovat, že jsem ti to řekl já." Ty zorničky mě fascinovaly. " Víš co, asi s tebou na tu večeři půjdu. Jen tu chvíli počkej. Půjdu se převléknout."

Odešla jsem do pokoje a vzala jsem si na sebe jednoduché černé šaty a přes ně krémovou koženou bundičku s kratšími rukávy. Seběhla jsem schody a šla jsem s Klausem. Došli jsme k jejich domu a moje srdce se rozbušilo, až jsem si myslela že vyskočí. Klaus mi otevřel dveře a nechal mě projít jako první. Vešla jsem do nějaké haly. Na zdech visely obrazy. Sice pořádně nevím co je tahle rodina zač, ale vůbec se mi nelíbí. Klaus mě dovedl do obýváku. Do místnosti přišel Kol, Elijah a nějaká blonďatá dívka. " Lacey tohle je moje sestra Rebecka. Rebecko tohle je Lacey." Podala jsem jí ruku. " Těší mě Lacey Gilbertová." " Rebecka Mikaelsonová."

Večeře probíhala celkem v klidu. Všichni byli podezřele milí. Dojedli jsme a Klaus mi ukázal dům. " Pěkný výhled." Řekla jsem když jsme zrovna stáli na balkoně. " Já vím. New Orleans je nejkrásnější v noci." " Máš tohle město opravdu rád, že?" " Je to naše město. Město mojí rodiny." " Můžu se tě na něco zeptat?" Přikývl. " Proč se o mě tvoje rodina tak zajímá?" " Prostě jsme jsme jen zvědaví. Jsi tu nová a tak o tobě chceme vědět všechno." " Nevěřím ti. Něco přede mnou tajíte, ale já na to přijdu. A mimochodem já vím, že jsem neupadla." " Jak to můžeš vědět." " Tajemství. I já mohu mít tajemství. Dobrou noc." Řekla jsem klidně a odešla jsem z domu. Musela jsem se pochválit. Právě jsem převezla Mikaelsonovi.

Je tu další část. Trochu kratší než ta předešla, ale to snad nevadí. Jinak určitě mi zanechte nějaký komentář, hlas nebo sledujte můj profil. A hlavně se nezapomeňte podívat na moji předešlou tvorbu. Mohla by vás potěšit. Vaše AknelD <3 <3 <3