New girl in New Orleans

8. kapitola

Těla jsem nechala ležet tam kde jsem je pohodila. Nechtělo se mi to uklízet a ani jsem nevěděla co bych s nimi dělala. Nejsem zvyklá schovávat mrtvoly. Vrátila jsem se zpátky a opatrně jsem si lehla ke Klausovi. Hlavně abych ho nevzbudila. Když spal byl sladký. Znovu jsem usnula. 

SEN.

Probudila jsem se ve své posteli. Doma v Česku. Něco tu krásně vonělo. Seběhla jsem schody a šla jsem  přímo do kuchyně. Táta stál u sporáku a právě smažil palačinky. Miluji palačinky. Je to moje oblíbené jídlo hned po zmrzlině. Ano vím, že nejsem zrovna dietářský tip. Ale co naděláte. " Dobré ráno." Pozdravil mě táta, tak jako to dělal každé ráno. " Dobré." Přišla jsem k němu a chtěla jsem ho obejmout, ale z nějakého důvodu to nešlo. " Dobré ráno, miláčku." Slyšela jsem cizí hlas, ale zněl mi povědomě. " Mami." Mezi dveřmi stála moje máma. Přiběhla jsem k ní a chtěla jsem ji obejmout, ale opět to nešlo. Tak nějak mě to odhodilo pryč od mých rodičů. Nic jsem nechápala. Nelíbilo se mi to. Chtěla jsem být s nimi, ale kdykoliv jsem se k nim přiblížila moc blízko, odletěla jsem ke zdi. Bohužel mě ani neslyšeli. " Mamííí, tatííí." Kdesi z dálky křičelo nějaké malé dítě. Do kuchyně přiběhla malinká holčička. Tu holčičku jsem znala. Někde jsem ji už viděla. Máma vzala dívenku do náruče a spolu s tatínkem se všichni objali. Už jsem si vzpomněla kde jsem ji viděla. Na fotografii. Na mé fotografii, kde jsem s maminkou vyfocená. Ta holčička jsem byla já, ale pořád mi to nedávalo smysl. Jak můžu tohle vidět. Ale co. Už asi moc přemýšlím. Máma se na mě otočila i s tátou a mnou jako dítětem. " Tohle nejsi ty Lacey." Otočila jsem se, ale nikdo za mnou nebyl. " Ano mluvím na tebe. Celou dobu vím, že jsi tady." " A kdo jsem?" " Tohle ne. Ty nejsi vrah. Své schopnosti pořád máš, využij jich. Ještě nepřišel tvůj čas. Ty ještě musíš žít." " Ale jak to mám udělat. Jsem upír." " To je jen slovo, ale někde hluboko uvnitř ti chybí být člověkem." Měla pravdu. Začínala jsem litovat svého rozhodnutí. " Ale já už nemám pro co být člověkem. Nikoho už nemám. Proč jste mě museli opustit tak brzy?" " Přišel náš čas princezno, ale ty máš před sebou ještě celý život. Je to tvé poslání, žít." " Poslání? Co je mé poslání." " Ještě nenadešel čas, ale nesmíš ho probudit." " Koho Mikaela? To vím." " Mikael byl proti němu neškodný pěšák. Ale tady jde o Silase. Neprobouzej ho, zabil by tě." " Kdo je Silas a proč by mě zabil?" " O to se nestarej. Tvým úkolem je jen žít lidský spokojený život a udržovat rovnováhu. Nic víc vědět nepotřebuješ. Sbohem." " Buď statečná princezno." " Ne já ještě nechci odejít. Prosím ne." 

Probudila jsem se docela dost vyděšená. Nejspíš to nebyl jen sen. Všechno jsem si pamatovala. Tedy všechno podstatné. Kdo je Silas? Proč ho nemám budit? Co to znamená udržet rovnováhu a jak se mám sakra vrátit zpátky k lidskému životu? V hlavě jsem měla tolik otázek, ale žádné odpovědi. Jediné co jsem věděla bylo, že se musím vrátit. Být zase člověkem. Rodiče si to přáli. Nevím sice jak, ale musím to zkusit. Tenhle život mě neláká. Nevím proč jsem to udělala. Chci rodinu a tu bych jako upír mít nemohla. Věčný život je sice lákavý, ale za jakou cenu. Celý život žít ve stínech a strachu z úsvitu. Nekonečný a neukojitelný hlad. Ten hlad je nejhorší. Když si představím, že bych byla po několik staletí sama. Je to hrozná představa. Sice nejsem až tak společenský tvor, ale přece jen z úplné samoty bych se zbláznila. 

Je tu konečně další kapitola. Opět se omlouvám, že dlouho nebyla nová, ale píšu ještě druhou povídku a navíc do toho ještě škola atd. Zkrátka a jednoduše moc práce, ale doufám, že teď o prázdninách budu vydávat víc kapitol. Doufám, že se vám líbí moje tvorba i nadále. 

PS. Do komentářů mi napište své nápady jak by to mohlo pokračovat. Líbilo by se mi realizovat vaše nápady. Navíc mě zajímá jak geniální mám čtenáře. xoxo AknelD <3 <3 <3.