Imperio

Část třetí

Hrad je dnes neobvykle studený, pomyslela si, když se proplétala tmavými chodbami Bradavické školy.

Možná, že její husí kůži nezpůsobil podzimní chlad, který se pomalu vkrádal přes tlusté stěny hradu, ale rozhovor, který právě proběhl, a který se stále živě ozýval v její hlavě. Hermiona Grangerová scházela po schodišti, které vedlo od ředitelovy kanceláře. Našlapovala pomalu a velice potichu, protože kdyby ji tady chytil Filch nemá žádný pádný důvod se teď plížit po hradu. A pravdu, že se vlastně dohadovala s ředitelem, nesměla prozradit. Vše bylo zase přísně tajné. Hermiona obvykle bývala na straně, která se neměla dozvědět žádné tajné informace a teď to byla ona, kdo se nemohl o svém problému zmínit ani Harrymu a Ronovi, nejlepším přátelům. Upřímně, nevěděla jak se s tím potýkat. Vlastně by ani nemusela, kdyby ředitel nedostal další z jeho „geniálních" nápadů. Teď už se ani nestyděla pomyslet na to, že se jí ředitel nezamlouvá... Dříve se snažila ztotožnit s Harrym, Brumbálovi bezhlavě věřit a vyrývat si do paměti každé jeho pronesené slovo, ale s tím je od dnešního večera konec.

Neměla ani tušení co se děje, když si ji dneska odpoledne Snape zavolal a řekl jí, že si musí promluvit. Byla v té chvíli pěkně vyděšená, protože Snape většinou využil každé příležitosti, aby ji zesměšnil, takže tyhle rozhovory obvykle probíhali uprostřed hodiny, kdy to všichni mohli slyšet. Nikdy někoho nepozval na pokec po hodině. Nebylo jí jasné, jestli je to dobře nebo špatně. Po asi čtvrt hodině se Hermiona dozvěděla zhruba toto: byla přijata do nějaké skupiny jménem HEX, která bude řešit problémy a technické úkoly, které Řád nezvládá a že bude spolupracovat s nejinteligentnějšími čaroději dnešní doby, včetně jejího učitele lektvarů. Tohle jí bylo sděleno velmi stručně a s pár urážkami na její inteligenci, když na něj několikrát zůstala zírat s pootevřenou pusou. Měla spoustu otázek, ale byla nevrle přesměrovaná na ředitele, který si to prý vymyslel. Zmatená vyběhla z učebny přímo do ředitelny. Celý její následující rozhovor s ředitelem byl hodně matoucí. Přišla tam s tím, že nemá vůbec žádný zájem o to, být členem skupiny, která si povrchně říká „nejchytřejší", ale ředitelovi se nějakým zázrakem podařilo změnit její názor na „rozmyslím si to, neshledanou, pane". Nevěděla, kde se vzala její odvaha postavit se řediteli a nechat ho promluvit až když ze sebe všechno vysypala. Nechápala, jak si Brumbál může myslet, že zakládání dalšího Řádu může nějak pomoc. Válka je v plném proudu a smrtijedi vraždí každý den nevinné čarodějě. Ne, nemůže s tím souhlasit. Zítra za ním po vyučování přijde a řekne mu, že musí odmítnout.

Čekala, až se schodiště pohne, aby se mohla konečně dostat do postele a zapomenout na dnešní den. Jistě, vždy chtěla být více zapojená do války, chtěla pomoc a věděla, že by to dokázala. Ale tohle bylo od ředitele hloupé. Ne, že by ji nelichotilo, že je podle něj jedna z nejchytřejších čarodějek této doby... Schodiště se konečně pohnulo jejím směrem a Hermioně se do mysli vloudily myšlenky na to, jaké možnosti by jí mohla tato skupina nabídnout. Věděla, že je chytřejší než ostatní, ale to jí bylo vždy spíš jen na obtíž, protože s ní žádný z jejích vrstevníků nebyl schopen držet krok. Ale tohle byla nová příležitost. Mohla by se bavit o účincích kouzel na lidské orgány bez toho, aby byla nazvána šprtkou. Její mysl se rozběhla směrem, který si ještě před pěti minutami zakázala. Najednou jí celý ten nápad nepřišel tak nesmyslný. Dostala by příležitost promluvit si s lidmi, kteří jí rozumí a taky by svým způsobem pomáhala na ukončení války. Když už byla u myšlenky, že by to místo přece jen vzala, přísně se zarazila. Když už nic, přece by něco takového nemohla tajit před Harrym a Ronem. Měla sice před nimi dříve nějaká tajemství, ale tohle bylo jiné. Tady šlo o ukončení války a něco takového nemohla svým přátelům tajit, obzvlášť Harrymu ne.