Imperio

Část třináctá

       

Snídaně ve velké síni byla vždy hororovým zážitkem. Zvláště pro Severuse Snapea, který právě zíral na svůj toast jako by ho chtěl zavraždit - ale jeho jídlo na vině nebylo. Vlastně se dnes ráno probudil do poměrně dobré nálady, než si vzpomněl, že je neděle a on má od ředitele nařízeno, zúčastnit se alespoň jednou týdně snídaně. Rozhodně nebyl ranní ptáče, a když měl místo jeho klidného rituálu s kávou před sebou smečku uřvaných paviánů, nebylo mu zrovna do smíchu.

Alespoň že dnes zatím nenarazil na tu nebelvírku, která se u něj usadila. I když ho včera docela zaskočila - úplně zapomněl, že nebelvírská odvaha nemusí být vždy jen k smíchu. Nepochyboval, že by se většina jejích vrstevníků zhroutila po zjištění, že jim smrtijedská psychopatka vtiskla do mysli kus své duše. Ale ona se s pevným hlasem rozhodla, že s tím bude bojovat. Jen několik minut po tom, co se její učitel vysmál noční můře, ve které viděla umírat rodiče.

Severus se na své židli ošil. Když se s Brumbálem rozhodli kletbu vyprovokovat, myslel si, že ví, do čeho jde. Přivádět studenty k šílenství svými poznámkami mu nebylo cizí. Ale tentokrát se za to styděl. Nechtěl vidět nic tak osobního, jako ty sny. Taky jí to nechtěl říct, ale udělal to. Stejně jako obvykle si vylil zlost na někom jiném, jenže tentokrát ho to, z bůh ví z jakého důvodu, mrzelo.

Nahlas si povzdechl. Zatracená Grangerová. Před několika dny by dal svou ruku za soukromí v jeho komnatách, ale právě teď mu bylo jedno, jestli tam ta holka je nebo není - měl mnohem horší starosti: například jestli bude příští týden ještě naživu.

Rozhodl se, vzdát soutěž v zírání se svou snídaní a vstal. Mlčky kývl na své snídající kolegy, než vyrazil cestou mezi stoly pryč. Nenávistné pohledy, doprovázející ho ze dveří, nevnímal. Vše, na co mohl poslední den nebo dva myslet, bylo smrtijedské setkání, které ho zanedlouho čekalo.

Zatímco Brumbál oslavoval velké vítězství Řádu, (které podle Severuse za moc nestálo) on bojoval se znepokojením. S kamennou maskou kráčel chodbami hradu a jen se pokoušel si představit, co se asi dělo, když se tu noc smrtijedi vrátili k Pánovi Zla. Nepochyboval, že byli všichni do jednoho potrestáni - měli úkol, který nesplnili, i když jich bylo na jednu rodinu dvanáct a navíc se nechali vlákat do pasti.

Jenže Severus byl špehem v Bradavicích. Jako člen Řádu a správný smrtijed, hned co se o pasti dozvěděl, měl běžet k nohám svého Pána, varovat ho. Byl jediný, kdo tomu mohl zabránit. Ale on nic z toho neudělal a smrtijedské řady kvůli tomu prořídly. Bude zázrak, pokud ho nechá na živu, ale o to už se Řád nestará. A ve vší upřímnosti, on taky ne. Pokud byli spokojeni s jednou vyhranou bitvou z tisíce prohraných, bylo mu to ukradené. Už dávno věděl, že nebude finální součástí plánu a zemře dřív, než bude konec války na dohled.

Je jen dobře, že bude Grangerovou učit nitrobranu, pomyslel si mimoděk. První co ten hadí ksicht udělá, bude, že mu brutálně prověří mysl, protože právě teď vypadá jako zrádce. Aspoň se před tím trochu procvičí a snad umře bez odhalení – ví toho na Řád tolik, že by si Brumbál ani nestihl rozbalit karamelku a byli by všichni mrtví.

Konečně dorazil ke svým komnatám, kde se vchod skrýval za freskami. Položil ruku na malbu na stěně a zamumlal heslo: „Očistec,". Zjevily se před ním dveře, kterými vstoupil do prázdné místnosti. Nebelvírka se nejspíše schovávala ve svých pokojích, což mohlo být jedině dobře. Nepotřeboval, aby mu vrtala do věcí a stejně tam měla vše, co potřebovala - skřítci jí nosili jídlo a každý den uklízeli.

Zamířil do kuchyně. Bylo deset hodin ráno, neboli příliš brzo pro další lidský kontakt. Rozhodl se tedy, že si uvaří kávu a ponoří se na chvíli s knížkou do jiného světa, než bude muset čelit lvici v jeho komnatách.