Konno's Life

#1 Ráno

Bylo podzimní deštivé ráno.
Konno ležela v posteli a dívala se nahoru na svůj strop, a prohlížela si paprsky slunce, které se odráželi od umytého okna po celém pokoji. Každý z nich jí připomínal její život. Všechny byli stejné, opakovali se. Každý paprsek měl stejnou barvu a tvar. Přemýšlela. Přemýšlela o tom, jestli bude tento den stejný jako každý jiný. Jestli opět ráno vstane z postele po půl hodině poslouchání vlastních myšlenek. Jestli si dá k snídani opět jen suchý chleba s čajem. Jestli bude muset pospíchat na autobus, který jí těsně odjede před obličejem. Jestli opět bude ve škole odstrčeně sedět v koutě a bude myslet na to, až konečně uvidí své kamarády z jiné školy.
A opravdu, po několika minutách vstala. Oblečená do pyžama (ve kterém překvapivě spala) se vypravila velice pomalým krokem do kuchyně, kde seděla její matka. ,,Dobré ráno ospalče, jak ses vyspala ?", zeptala se jí její matka.
,,Nedá se říct, že by to bylo nejlepší. Zdálo se mi o roztomilých koťatech, které přejel parní válec. Víš, jak to vypadá, když ti zůstane zbytek zubní pasty v tubě a snažíš se ji všechnu vytlačit ven ?"
,,No.. Ano, vím", řekla s mírně vyděšeným výrazem v obličeji. ,,Tak jejich hlavy byli víčka..". Mamka asi nevěděla jak zareagovat, takže prostě mlčela a srkala své vařící kafe s mlékem. Mmmm, kafe, přemýšlela že by trochu změnila normální běh dne, a tak si zahrála na rebela a po vzoru mamky si jedno také udělala. Bylo to pro ní zničeho nic úplně jiné ráno. Ovšem aby nezašla v této rebelii moc daleko, tak to hlavní nezměnila a dala si ke kávě suchý chleba. Cítila se plná energie. Šla do koupelny kde si po kafi vyčistila zuby. Umyla si vlasy, které si potom vyfoukala a doupravila tužidlem, lakem a gumou (na vlasy, ne na.. však víte..). Normálně se nemalovala, ale řekla si, že černá tužka na oči by mohla být ta správná volba. Sedla si na záchod a udělala to, co se na něm normálně dělá. Vše jí zabralo asi tak 20 minut, což byl nejspíš její rekord. Obyčejně jí to trvá asi o polovinu déle. Oblékla si černé vysoké boty, černé přiléhavé džíny, černé tričko se jménem její oblíbené skupiny Asking Alexandria, který vyzařoval krásnou rudou barvu. Poslední co si oblékla byl černý kabát s bílými knoflíky. Když se koukla do zrcadla, řekla si, že vypadá jako sněhulák, kterému někdo přehodil barvy a ukradl nos (Ne že by žádný neměla, ale.. víte jak to myslím..).
Se sluchátky v uších vyrazila na autobus. Poslouchala song s názvem The Black od A.A. Když došla na autobus, který jednou stihla, tak klasicky poprosila řidiče o jízdenku. Ten řidič se jmenoval Zero. Byl to příjemný sympatický pětadvacetiletý muž. Když jí jízdenku podával, tak k ní promluvil.
,,Ahoj Konno".
,,Ahoj Zero, jak se dneska máš ?", zeptala se a sedla si co nejblíže k místu řidiče. ,,No, nic nového a vsadil bych se, že u tebe se asi taky nic nezměnilo. Až na to, že si nemusela dobíhat bus. Pořád v černém a pořád s tím tvým výrazem v obličeji, který nedokážu nikdy přečíst", usoudil během chvilky.
,,Bingo", odpověděla Konno.
Do půlky cesty mlčeli a najednou se Zero zeptal: ,,Proč vlastně pořád chodíš v tak smutných a tmavých barvách?"
,, Protože mi přijde, že celý můj život je tmavý a smutný. Jako pohřeb, ale tam lidé chodí, aby uctili své milované, které měli rádi než navždy odešli. Já ale nikam neodcházím a nejsem milovaná, takže to trochu vyvrací ten pohřeb." řekla s ledovým klidem a při tom koukala zevnitř na kapky deště, které stékali po okně autobusu a vzpomněla si, jak se ráno koukala se stejným pohledem na ranní paprsky z postele.
.
.
.
.
.
.
Tak doufám, že se vám alespoň trochu můj příběh zalíbil. Budu rád za každý komentář nebo radu :-)
Pokud vám přijdou brambory roztomilé, tak si prosím zajděte k psychologovi, ale ještě před tím sdílejte :3 ^^