Přátelství s trochou cukru a lásky

8. kapitola 2/3

Otočil páčkou směrem k modré a dal ruku před senzor na tak dlouho, aby odtekla vlažná voda a nahradila ji skutečně studená, potom si nabral plné dlaně té ledové nádhery a ponořil do ní obličej. Několik chladných kapek mu vklouzlo za límec košile a vsáklo se do něj. S hlubokým, úlevným povzdechem si přejel mokrými dlaněmi po krku a zajel také za okraj košile, až narazil prsty na měkký stínící silikonový kryt na jeho reaktoru. Znovu ponořil ruce do studené vody a tentokrát si jimi prohráb vlasy.

Věnoval svému odrazu další povzdech při kterém se opřel o hranu mramorové desky se zasazeným mosazným umyvadlem a zahleděl se sám sobě do tváře. Ne, rozhodně neměl výraz, jako kdyby mu někdo právě rozbil jeho nejmilovanějšího robota a to jenom proto, že Kapitán Zatracený před ním ucukl, jako kdyby se spálil. Věděl, zcela racionálně, že to udělal jenom kvůli číšníkovi, který přistoupil k jejich stolu, protože to byl kurevsky upjatej chlap ze čtyřicátých let, který nemohl snést, že by ho někdo mohl vidět s někým flirtovat, ale... I přesto se cítil odmítnutě. Nebyl to ale jen ten pocit rozmrzelého zklamání, když mu nějaká žena dala košem, který se dal snadno vyléčit sklenkou martini a trval asi tak zhruba deset minut, než mu oko padlo na nějakou jinou. Tohle bylo skutečné odmítnutí, podobající se pocitu na zvracení, které cítil pokaždé, když mu Howard řekl, aby ho neobtěžoval se svými hloupými roboty. A přidal se k němu pocit sebezášti, protože si velmi dobře uvědomoval, že se tak cítí jen vlastní vinou. Stejně jako od svých pěti let věděl, že Howard jeho vynálezy nezajímají a přesto za ním stále přicházel, tak i tady věděl, že bude litovat, jakmile hravé přátelské pošťuchování nechá zajít za hranice ke skutečnému flirtování, ale přesto to udělal. Nemohl předělat zmatené touhy, potřeby a snad i... city, které měl ke Steveovi a také nemohl předělat to, že je Rogers heterosexuálnější než popis heterosexuality v učebnici. Stále věrný a oddaný sedmdesátileté dámě s Alzheimerem. Existoval nějaký větší důkaz pravé lásky k ženě, než tohle?

„Myslím, že by sis měl už dát pohov, kamaráde. Dneska z toho určitě nic nebude," zamumlal směrem dolů ke své erekci tísnící se mu v boxerkách, která ne a ne opadnout. Asi byl malý Tony celý zmatený z toho, co se děje, ještě zmatenější, než velký Tony. Všechno bylo přece naprosto ideální; večeře, víno, laškování a pak logicky následoval sex. Jeho penis to viděl jasně. On to viděl také jasně, ba až křišťálově jasně, a jako jediné východisko měl téměř nekonečný bar, který na něj uvnitř v restauraci čekal. Co by také mohl dělat jiného, než se prostě opíjet tak dlouho, dokud se pocit zklamání, odmítnutí a sebemsrkačské tendence neztratí v alkoholovém zapomnění.

Otřel si ruce do kalhoty – bylo jedno, jestli jste byli v luxusní restauraci nebo na benzínce kdesi v pustinách Kansasu, sušiče rukou nikdy nic nevysušili, až na ty jeho vlastní výroby, samozřejmě – a statečně vykročil vstříc svému osudu. Víceméně tedy.

Zastavil se na konci krátké chodbičky s toaletami a vyhlédl přes salónek až k jejich společnému stolu. Rogers si tam v klidu seděl, rovný v zádech, jako kdyby snědl pravítko nebo alespoň učebnici vojenské disciplíny, a díval se jeho směrem. Rychle se stáhl zpátky za mahagonem obložený roh a opřel se o zeď.

Už to tu bylo zase. Chuť odmítnutí se mu vlila na jazyk a měla jediný efekt, že neměl zájem vrátit se za Kapitánem ke stolu. Krátce, trochu toužebně se podíval na poslední dveře chodby, které, jak věděl, vedly na parkoviště. Mohl velmi snadno uprchnout, jen projít těmi dveřmi, vzít si svoje auto a vyrazit do noci jít se někam opít. Bylo by to jenom on a jedno z jeho milovaných porsche.

Ne, to nemohl Steveovi udělat, ozvalo se jeho svědomí. Úplně viděl strach a zmatek v Kapitánových modrých očích, a jak mu kroutí tu hezkou tvářičku do smrtelně vážného výrazu i to, jak se všechny ty obavy v okamžiku změní v hmatatelné zklamání a zlost, jakmile by se Rogers dozvěděl, že pláchnul jako malé děcko. Utéct byl hloupý, hloupý nápad!