„... Shoot to thrill, play to kill. Too many women, with too many pills. I said, shoot to thrill, play to kill..." neslo se dílnou z reproduktorů v doprovodu Tonyho hlasu.
Stál pod rozkrokem Hulkobijce, kde poslední dvě hodiny připojoval pravou nohu k základu trupu, kousek od ruky měl Moulu s podnosem s pitím, do uší mu hrálo AC/DC a po noci byl příjemně uspokojený. Po nějaké době se cítil zase opravdu v pohodě. Mozkem mu hučely rovnice a technické nákresy Hulkobijce, nikoliv myšlenky na jednoho všudypřítomného supervojáka s parádním zadkem a prsty k nakousnutí, pod ruka opravdu cítil kov pláště jeho obleku a v dlaních váhu svářečky, ne nějakou iluzi hladké kůže a mužných svalů.
Dotáhl poslední závity a s úsměvem poklepal na plášť právě přimontované nohy. Jo, takhle to mělo vypadat. Jeho miláček, naleštěný a téměř připravený k použití... dobře, přesně z jedné poloviny připravený, ale půlka je vždycky lepší než nic.
Odstoupil několik kroků dozadu, po cestě si od Mouly vzal vysokou sklenici ledového čaje s rumem, a spokojeně si změřil svůj poslední pokrok. Pro dnešní ráno by to stačilo. Žaludek už se mu trochu kroutil hlady, takže by si bylo dobré něco málo zblajznout. Padl na židli, kterou měl přímo za zadkem, odstrčil se a sklouzl k nejbližšímu holografickému pultu, aby uložil poslední změny v návrhu.
„Jarvi, zlato, začni provádět testy," požádal Jarvise, zatím co ještě kontroloval schémata, naprosto si jist tím, že ho i přes hlasitou hudbu uslyší.
„Jak si přejete, pane. Začínám s testováním," odpověděl mu Jarvis, jehož hlas spolehlivě zazněl jasněji než hudba, „Pokud smím poznamenat, máte dnes neobvykle dobrou náladu," dodal k tématu nesourodou poznámku vyslovenou stejným tónem, jako kdyby strávil hodiny přesvědčováním, aby šel spát a Tony ho nakonec poslechl, takže mu mohl Jarvis z hloubi svého programového srdce poděkovat.
Pobaveně se zasmál a loupl okem po jedné z kamer, dál přesouvaje již zkontrolovaná schémata do příslušných složek.
„Říkáš to, jako kdybys nevěděl, proč ji mám dobrou," odpálkoval zpátky drobné píchnutí a zavřel poslední složku.
„Měl bych jisté tušení, pane," odvětil zlehka, což ho přimělo se znovu zasmát.
Ach, bože jo, Jarvis musel vidět všechno, co v noci dělali. Nejen se špetkou nutkavého pokušení se podíval po holografické desce a začal zvažovat, že si pustí noční záznam z kamer ve svém pokoji. Byl to přeci jen jeho ložnice, měl přirozené právo sledovat sám sebe, ale byl tam i Steve. Počestný a cudný Steve, který by asi nebyl nadšený z toho, že si pouští jejich noční radovánky bez jeho souhlasu, vlastně by ho asi nepotěšilo ani to, že si je nahrával, aniž by se zeptal na dovolení. Jasně, to, že tam byl a nepožádal ho, aby vypnul kamery se dalo ryze teoreticky považovat za souhlas s natáčením, i když jeho právníci mu několikrát vysvětlili, že nevědět o kamerách a dát souhlas s natáčením jsou dvě různé věci a že se pohybuje na tenkém ledě, když natáčí každého, koho si pozve do ložnice. Nikdy s tím nepřestal. Občas se prostě rád podíval. Třeba teď...Hrozně rád by zase viděl Steveovu velkou ruku omotanou kolem svého péra. Nebo slyšel ty drobné zvuky a viděl ho vzpínat se na posteli, když cucal jeho bradavky, které byly jen tak mimochodem stejně perfektní jako zbytek Steveova těla.
Měl kůži barvy tvarohu, ale ne ten ošklivý odstín, ta jeho byla trochu do zlatova a byl naprosto přírodní blonďák. Mohl to s jistotou ověřit pozorováním, když z něj konečně stahal všechny vrstvy oblečení – vážně, kdo uprostřed léta nosí tílko, triko a ještě flanelku na tom? - a strčil si ho do peřin, aby se pokochal pohledem na jeho nahé tělo. Silná stehna, ploché břicho s rýsujícími se svaly a široký hrudník s těmi dokonalými, malými růžovými bradavkami. A hlavně světlé chlupy zdobící jeho penis, jeho paže a podpaží, jako chomáče zlaté vaty. Sakra! Nepotřeboval ani záznamy z kamer, mohl si sám v hlavě vyvolat obraz Stevea, jak leží u něj v posteli, vzepřený na loktech, nohy roztažené od sebe téměř v pozvání, oči jasné a upřené na něj a pootevřené rty, vlhké a rudé od líbání.
ČTEŠ
Přátelství s trochou cukru a lásky
FanficPro nikoho, kdo zná Tonyho, není žádným překvapením, že mluví dřív, než myslí. A proto není ani žádným překvapením, že jeho zbrklost přivádí do průšvihu nejen jeho, ale i ostatní... třeba Stevea. Ale Tony přísahá, že nemohl dělat nic jiného! .... Po...