Přátelství s trochou cukru a lásky

17. kapitola 1/2

Auto hladce vklouzlo na své místo, motor utichnul a s ním se vypnul také přehrávač, který celou cestu z letiště vyhrával songy od Black Sabbath. Postupně hlasitěji a hlasitěji, takže se za necelých dvacet minut dostali téměř k tomu, jak nahlas si je pouštěl sám, a Steve přitom nehnul ani brvou. Seděl, stejně málomluvný jako už od včerejšího večera, zíral z okýnka a pohrával si se špagátkem na balíčku, který měl položený na kolenou. Přesně to samé dělal i během celého letu z Paříže. Měl sto chutí mu ten balíček sebrat a vyhodit ho z okna, hned za krabicí s botami a krabičkou s tou hnusnou sadou šperků, kterou měl v kufru. Zbavit se všech těch zatracených připomínek své hlouposti.

Zasraně, Starku, copak si na jeden jediný den nedokážeš vážit lidí, které máš? pomyslel si v duchu, aby si s hořkostí i odpověděl, že neumí. Psychiatr by měl asi určitě hubu plnou řečí o tom, že to má cosi společného s nezájmem jeho otce a podobné kecy, faktem prostě jen bylo, že nedokázal přestat šťourat do věcí, které fungovaly. Tam v Paříži měl na pár hodin dojem, že vše je dokonalé, ten dojem byl stále silnější a silnější, až ho napadlo, že je to až moc dokonalé. A dokonalosti, jak známo, bylo nemožné dosáhnout. Z matematického hlediska totiž neexistoval absolutní výsledek a pokud se zdálo, že bylo dosaženo absolutního výsledku, musel být podroben důkladnému přepočítání a testování.

Jenže vztahy, jak už stačil zjistit s Pepper, nebyly matematické rovnice – bohužel. Byla to syrová vajíčka ledabyle položená na klepetech Mouly, který se zrovna snažil sjet po točitém schodišti. Pravděpodobnost, že se takový vztah v jedné vteřině rozprskne na slizké nic, byla obrovská. Měl dojem, že z jejich vejce už jsou jenom zbytky skořápky a rozplizlý vnitřek stékající přes hranu schodu.

„Domov, sladký domov," přerušil ticho automobilu a obrátil se na Stevea s falešným, leč určitě zručně vyvedeným veselým úsměvem.

„To ano," odpověděl mu Steve prostě, po jednom krátkém, neurčitém pohledu, a vystoupil.

Hořce se ušklíbl a s myšlenkou, že tohle je prostě v prdeli, také vystoupil z auta a, zanechávaje ty spropadené věci stále v kufru, následoval Stevea k výtahu.

„Vítejte zpět, pánové," ozval se Jarvis sotvaže prošli výtahovými dveřmi.

„Zdar, Jarvi," odpověděl automaticky, když se opřel do rohu a strčil si ruce do kapes.

„Hezký den, Jarvisi," pozdravil ho také Steve, lehkým tónem a dokonce zvedl hlavu ke kameře v rohu, aby se do ní usmál. To bylo od včerejška poprvé, co se usmál. Bylo to absurdní, protože nebyl žárlivý typ chlapa, ale jo, rozhodně teď žárlil na Jarvise a fakt, že mu Steve věnoval úsměv a jemu ne. Sakra, co se to z něj stávalo za romantického idiota, že toužil po něčích úsměvech. Jasně, byly to krásné úsměvy, takové co člověka nutily dmout se pýchou, že patří zrovna jemu, ale stejně...

„Podle mých údajů bylo počasí v Paříži teplé a bez deště. Doufám tedy, že byla dovolená podle vašich představ a užili jste si ji."

„Ano, to užili. Prošli jsme si Louvre," odpověděl Steve okamžitě, stle ten jemný úsměv a dokonce se viditelně uvolnil, když s Jarvisem mluvil. Vypadalo to, že nakonec možná ne všechno bylo na jejich víkendu úplně na nic, to jenom ta poslední malá část. Jak jen to jednou Pepper řekla? Že většina času s ním stojí zato, ale ten zbytek je jedna katastrofa za druhou. Nejspíš měla pravdu, protože to by asi tak odpovídalo jeho výpočtům. Osmdesát pět procent bylo skvělých a zbytek stál za hovno.

Pepper byla moudrá žena... alespoň většinu času.

„To mě velmi těší, pane," odvětil Jarvis a jistě by se teď usmál, kdyby mu naprogramoval holografickou formu; jednou to bude muset udělat, „Což mi připomíná, pane Starku, že suvenýry, které jste nakoupil, dorazily před dvěma hodinami."