Přátelství s trochou cukru a lásky

10. kapitola

Narovnal si motýlka a rozhlédl se kolem sebe.

Výstava se nepořádala ve skutečné galerii se vchodem z ulice a strategicky umístěnými sloupy, kterých několik v New Yorku už stačil navštívit. Byl to ve skutečnosti velký byt, stoupající dvěma podlažími domu, nacházejícího se ve velmi luxusní části Manhattan, který byl prý před sotva měsícem přebudován na soukromou galerii ve které kromě obvyklých bílých stěn, nechyběl ani bar s plnou obsluhou, pohodlné pohovky a křesla hodící se spíš do skutečného obývacího pokoje, a přirozeně panoramatický výhled na město. Všechno kolem bylo okázalé, evidentně drahé a velmi tonyovské. Sedačky byly bílé, nízké a s krátkýma zlatýma kovovýma nožkama, popisky vedle obrazů byly přirozeně holografické a samotné obrazy byly chráněny, prozatím neprůhledným, energetickým štítem – jak se mu Tony neopomněl opakovaně pochlubit. Jeho práce, jak jinak, stejně jako veškeré elektronické vybavení a zabezpečení.

„Co si to s tím motýlkem děláš? Pojď sem," vyzval ho Tony a zatáhl za klopu jeho sama, aby ho donutil se k němu sklonit.

Bez řeči se trochu snížil, natolik, aby měl Tony dobrý přístup k jeho krku.

„Kdo tě ho učil vázat?" nebyl to ani tak dotaz, jako stížnost, zatímco mu motýlka upravoval.

„Vlastně tvůj otec," přiznal bez skrupulí. Jako dítě Brooklynu uměl vázat sváteční kravatu, protože s mámou chodili každou neděli do kostele, ale motýlek se mu nikdy ani nedostal do ruky, dokud nebyl supervojákem. Základní výcvik a doplnění jeho vzdělání byla hezká věc, stejně jako obratné prsty, ale ani jedno z toho nemohlo pomoct se vším.

Tony na něj úkosem, chladně pohlédl, než opět sklopil oči k jeho motýlku. V tu chvíli trochu zalitoval toho, že zmínil Howarda. V prvních pár týdnech, co se s Tonym znal, doufal, že by si mohli o Howardu Starkovi spolu popovídat, pak ovšem zjistil, že Tony z nějakého, pro něj stále nezjištěného důvodu, nechce o svém otci mluvit.

„Tak to hodně vysvětluje," ozval se Tony znovu, když doupravil jeho motýlka, ale zanechal jednu svou dlaň položenou na Steveově hrudi, „Mému otci motýlky a kravaty ze zásady vázala máma a nebo Javis... myslím tím toho živého Jarvise, otcova osobního sluhu a našeho majordoma," uvedl na pravou míru, sklouzl mu dlaní po hrudníku a pak nechal ruku klesnout k boku, „Vlastně to byl právě Jarvis, kdo mě naučil vázat si sám kravatu a motýlka... a taky holit se, jezdit na kole... a na koni, což je mimochodem pro mě nejděsivější adrenalinový sport... a pak ještě pár dalších věcí," drobně, nostalgicky se pousmál, než zamrkal a potřásl hlavou a jeho rty se stáhl do poťouchlého úsměvu a přimhouřil oči, „Nuže, připraven dělat dneska dobrého hostitele?"

A tady byl důvod, proč se Tony tak potměšile usmíval. Musel jednoduše připomenout skutečný důvod, proč tu s ním vlastně je a že měli doslova smlouvu na to, aby Steve dělal Tonyho dekorativní prvek. Téměř na to zapomněl, užívaje si ty okamžiky, kdy prostě jenom mohl být s ním, ale jak vidno, nemohlo mu to být dopřáno navždy. A asi to tak i bylo správně. Pamatovat si, že je to ve skutečnosti všechno jenom obchod, mu mohlo docela pomoci se zdržet zbytečného fantazírování a nadějí.

Pousmál se, dávaje do toho úsměvu i přezíravé pobavení.

„Vím, co mám dělat. Usmívat se, potřásat lidem rukama a být ke všem milý. To zvládnu, Tony."

„Pane Starku," ozvala se Tonyho asistentka, „První hosté právě dorazili ke vchodu."

Tony se k ní obrátil a usmál se.

„Výborně," zapnul si ruce, přičemž vypadal, že se opravdu těší, „Máme všechno připraveno?"

„Ovšem, pane."