Přátelství s trochou cukru a lásky

20. kapitola 1/2

Shodil nohy z postele a protáhl se, až uslyšel nepříjemné lupnutí v zádech. Nespokojeně mlaskl. Zvláště po ránu a po propité noci ho bolelo ledacos, od tupého tlaku v hlavě, přes záda a obloukový reaktor v jeho hrudi až po... Pobaveně a také spokojeně se ušklíbl nad vzpomínkou na včerejší noc, po které mu zůstal trochu nepříjemný pocit v zadku, nic vážného, ale byl si toho vědom. A právě to vědomí mu zvedlo náladu natolik, že ho netrápila malicherná malá kocovina a dokonce bodavá bolest v hrudi.

„Kolik je hodin, Jarvi?" zeptal se, hlasem mírně ochraptělým, ani netušil z čeho – zpíval snad včera večer? Bylo to docela možné, pokud tam byl i Rhodey – a natáhl se do šuplíku pro lahvičku svých léků.

„Je jedna hodina a dvanáct minut po poledni, pátého července, pane," odvětil Jarvi a navázal na ranní rutinu, kterou nepraktikovali vlastně už docela dlouho, ani si nemohl vzpomenout od kdy, „Venku je dvacet šest stupňů, polojasno. Dopravní situace..."

„Jo, jo," mávl rukou, zatím co se dál hrabal v šuplíku, „To přeskoč. Kde je Steve?"

„Není v budově."

To upoutalo jeho pozornost, odvrátil pohled od stolku a v tu chvíli zavadil o tubu lubrikantu, převrátil jí a tím shodil na zem několik kondomů. Tiše zaklel. Co tady ty věci dělaly? Aha, jasně, včera večer je vyndal a pak odpadl dřív, než je stačili použít. Hanba mu.

„Víš, kam šel?" zeptal se a sklonil pro shozené kondomy, aby je společně s lubrikantem, vrátil tam, kam patřily; do prostředního šuplíku. Potom pokračoval v hrabání v tom horním.

„Tuto informaci mi kapitán Rogers nesdělil."

„Hmm, to se dalo čekat," houkl a už docela zoufalí sáhl až úplně dozadu do šuplíku, „Jarvi, nevíš kde mám..."

„Zkuste horní šuplík druhého nočního stolku, pane," doporučil mu Jarvis aniž by musel dokončit svou otázku. Za toho prostě musel zbožňovat a ještě víc ho miloval, když se překulil na druhou stranu postele a po otevření šuplíku hned narazil na lékovou lahvičku. Přivlastnil si sklenku s vodou o které jen matně tušil, že ji včera přinesl Steve, hodil do sebe rovnou dvě pilulky a zapil je, aby lépe klouzaly jeho poněkud vyprahlým hrdlem. Pak do sebe rychle obrátil celou sklenici, hlavně proto, že měl žízeň a voda bylo pokaždé to poslední, co si přál k pití, ale nezřídka kdy jediné, co bylo po ruce.

„Ach..." povzdechl si, když vstával a se sklenkou v ruce si šel vzít něco na sebe, „Mám nějaké důležité vzkazy nebo zprávy?" zeptal se spíš jenom pro formu, rozhodně neměl v úmyslu se jimi zabývat.

„Máte přes osmdesát přání ke Dni nezávislosti a vzkaz od slečny Pottsové, abyste jí zavolal, jak se proberete z alkoholového kómatu."

Pobaveně se ušklíbl. Alkoholové kóma... v tom nikdy nebyl, ani nebyl nikdy ve skutečném kómatu, jen v delším bezvědomí způsobeném otřesem mozku, tenkrát když se mu nepovedl seskok z letadla a při dopadu na zasněženou skálu na sebe strhl lavinu a zůstal pod ní hodinu uvězněn. Ale to už bylo tak dávno a před tolika Iron Manovými misemi, že to bylo prakticky dětské dobrodružství. Navíc, včera se choval dokonale slušně. Byl vysloveně hodný, domácký chlapec, který ještě před východem slunce zalezl do postele s chlapem, ke kterému podle všech společenských konvencí patřil. Co by mohlo být slušnější?

„Zavolej mi ji, až budu mít v ruce pořádný hrnek kafe," instruoval Jarvise, jakmile si přes sebe přetáhl župan a vešel do vedlejší místnosti.

„Jak si přejete, pane."

Jeho kroky samozřejmě vedly do kuchyně a hlavně ke kávovaru, který už tiše hučel a konvice se rychle naplnila pravým nápojem bohů, na který se ani Thorova medovina neměla co hrabat. Nechal sklenku od vody ve dřezu a nalil si plný hrnek kávy, se kterým se přesunul k ledničce, aby se podíval, jestli v ní je něco k jídlu. Kupodivu měl tak brzo po probuzení hlad a to nejspíš právě proto, že na něj hleděla řada energetických nápojů, limonád a džusů a jenom jedno nejméně tři dny staré nedojedené tacos.