HELP..

2.-Zpět doma.

Okey lidiii. :> Dokopala jsem se napsat nový díl. :D trvalo mi to asi pět dnů, ale je to tu! :D Popřípadě se omlouvám z chyby a tak dále. :D Snad budete spokojení. :D Budete spokojení vy tak i já. :D Ok... Tu to ukončím a přeju hezké počtení. :D

Dnes byl den, kdy mě měli propustit z nemocnice, ale to nemění nic na tom, že za mnou bude chodit ten psychiatr. Sice jsem s ním odmítal ten týden mluvit, ale nakonec ze mě pár slov i dostal, ale nikdy nic víc než jen asi tři slova. Dnes mě měl dokonce domů odvézt a být tam chvíli se mnou. Achjo.. Proč? Jsem v pořádku tak proč má za mnou chodit? Do pokoje vejde doktor a hned za ním ten psychiatr. Usmál se na mě. Doktor mi něco říkal, ale já ho nevnímal, protože mě to nezajímá. Nakonec jsem se do něčeho oblékl a vyjdu z pokoje i s taškou. Musím říct, že za ten týden jsem tu zhubnul. TOP hned vezme mou tašku se slovy, abych jí nemusel tahat. Jen přikývnu jako poděkování a následoval jsem ho. Vyšli jsme z nemocnice a já se rozhlédl kolem a nadechnu se čerstvého vzduchu. Za celý ten týden jsem jen ležel a když už tak jsem se prošel po pokoji a to většinou jen k oknu. Bylo úžasné konečně cítit něco jiného než nemocniční vůni. Rozešel jsem se za ním k jeho autu a na pokyn si sednu na místo spolujezdce. Připoutám se a po chvilce si sedl i on a také se připoutá. Zůstane na mě koukat což mě celkem znervózňuje. "Víš.. Musíš mi říct svou adresu, abych tě mohl odvézt." řekl mi a já se koukal kolem sebe a snažil jsem se najít mapu nebo nějaký papír s tužkou, ale nic takového tu neměl. "Jestli hledáš mapu tak tu nemám.. Musíš mi to říct." Usmál se. Povzdychnu si a adresu mu nakonec tiše řeknu. Usmál se víc než předtím. "No vidíš jak umíš hezky mluvit." Řekl. Uhnu pohledem ven z okýnka a jen jsem tiše seděl a koukal se na budovy kolem kterých jsme projížděli. Když auto zastavilo tak poznám panelový dům, kde jsem bydlel s Taeyangem. Teď už tam jsem sám a popravdě se mi tam vůbec nechce. "Tak pojď." Usmál se zase na mě. Jen malinko přikývnu a vystoupím z auta. Vzal mi zase mou tašku a šli jsme pomalu k budově. Až pak si všimnu, že u vchodu stojí Taeyang. Zůstanu na něj překvapeně koukat. Co tu dělá? Trochu jsem zpomalil na kroku. Chce se vrátit a nebo si přišel jen pro další věci? To je blbost.. Věci by si určitě vzal během toho týdnu co jsem tu nebyl. Zase... Zase na mě koukal TOP. Dojdeme k Taemu, který nás pozdraví. Vysvětlil, že mi chtěl jen říct, že zaplatil všechno a že mi i uklidil a je v kuchyni hotové jídlo. Kousíček ve mě doufal, že se rozhodl vrátit, ale bohužel to tak není. Jen jsem přikývl jako poděkování. Zůstal se na mě koukat zaraženě. "Copak? Nemluvíš se mnou?" Zeptal se mě. Jen uhnu pohledem. Nechci být na něj zlý, ale nechci mluvit.. Proč bych taky měl chtít. "Odmítal mluvit i v nemocnici, když jsem ho měl na starosti tu hodinu." Řekl TOP. Tae jen přikývne jakože rozumí. Šli jsme teda dovnitř a Taeyang šel s námi. Šel jsem si sednout do obýváku mezitím co oni zůstali spolu na chodbě. "Chtěl jsem Vás poprosit, aby jste na něj jen dali pozor." Slyšel jsem z chodby. "Zajisté. Nemusíte se bát." Jen protočím lehce očima a jen slyším už Taeyangovo hlas jak se se mnou loučí. Nic jsem neřekl. Když jsem slyšel zavření dveře tak vstanu a zavřu dveře do ložnice. Nemám v plánu tam jít. Fakt ne. Když se otočím tak TOP na mě zase kouká. "Chtěl by jsi nandat to jídlo?" Zeptal se mě. Zavrtím záporně hlavou a sednu si na gauč. "Ale měl by jsi papat.. Koukni jak jsi hubený." Pokrčím na ti rameny. "Tak já ti nandám aspoň trošku." usmál se a šel najít kuchyň. Proč se snaží, abych s ním mluvil? Chápu, že to je jeho práce, ale já mluvit nechci. Po chvilce se vrátil i s miskou a sedl si vedle mě. Nandal tam fakt jen trochu. Kouknu se co to bylo. Mé oblíbené jídlo. Zamrkám a zakručí mi v břiše. To nemůže jednou být podle mého a aby mě i tělo poslouchalo? "Tak šup.. Otevřu pusu." Uchechtnul se. Slyšet to rozhodně musel. Musel by být hluchej, kdyby to neslyšel. Povzdychnu si a nechal jsem se tedy nakrmit. Usmál se a pocuchal mi vlasy. "Vidíš jak jsi šikovný." Kouknu se na něj. Proč mě z tohohle gesta zahřálo trochu u srdce? Uhnu pohledem a on vstal, odnesl misku, kterou i umyl. Byl tam se mnou až do večera a až pak řekl, že už půjde a že přijde až další den. Přikývnu a jdu ho jen doprovodit na chodbu. "Tak se měj. Uvidíme se zítra a nedělej blbosti." Rozloučil se se mnou a pak odešel. Zavřu za ním dveře, zamknu a pak jdu do sprchy, kde se umyju. Jen v tričku a boxerkách si lehnu na gauč, kde později usnu. Bylo divné být tu sám. Ráno mě vzbudila vůně jídla. Vstanu a rozespale se rozhlédnu kolem sebe. Nikoho jsem tu neviděl a tak vstanu a jdu do kuchyně odkud se vůně linula. Když tam vejdu tak sebou trhnu, protože tam stál TOP. Jak se sem sakra dostal? "Dobré ráno! Udělal jsem ti snídani jestli ti to nevadí." usmál se. Jen zavrtím hlavou, že mi to nevadí a sednu si ke stolu. Položí na stůl mou snídani a já ho stále podezřívavě sleduju. Když si mého pohledu všimne tak se jen usměje. "Promiň, že jsem tu bez ohlášení, ale tvůj kamarád mi dal včera klíče, abych za tebou mohl normálně chodit." usmál se. "A vůbec.. Proč jsi spal v obýváku na gauči? Ještě nepřikrytý.. Takhle se akorát nachladíš." Řekl hned. Povzdychnu si. Je mi to jedno jestli se nachladím. V ložnici prostě spát nebudu. Jen nadzvedl obočí a dál to neřešil. V klidu jsme se nasnídali i když já toho moc nesnědl, ale bylo to dobré.