Slova Netřeba ⓩ™

Já a odvážná?! Jdi s tím někam!!!

O jídlu se nedá říci BEST... ale bylo rozhodně lepší než v sirotčinci. Moje cesta z jídelny vedla na záchod. Jen tak jsem seděla a najednou uslyšela bouchnout vchodové dveře. Rychle jsem se vyhrabala ze záchodu. Nikdo tam nebyl. Prohlédla jsem dveře z obou stran. Zaklepala jsem Zdeňkovi na kancelář. Koukla do vnitř a hodila na něj pohled pojď sem. On přišel a jelikož mi nerozuměl, musel číst moje myšlenky. Když jsem mu všechno řekla myšlenkami, tak mi podal druhý řetízek, měl tyrkisový kámen a vyzařovala z něj energie. Připl mi ho na krk.
,,Vždycky, když budeš potřebovat, propůjčí ti to hlas."
S údivem jsem pohlédla na náhrdelník. Tos mi ho nemohl dát dřív!!! Zakřičela jsem v hlavě a myslím, že to slyšel dost jasně. Mezitím Zdeněk svolal všechny. Jane vylezla z pokoje s knížkou v ruce. Holy držela mobil, Emili si sušila nehty, Filip přišel že záchoda s časopisem a Tobias měl v ruce blok a tužku. Začalo se to řešit. Nikdo v tu chvíli neopustil budovu, takže buď tady někdo byl, nebo tady ještě někdo je.
,,Kdo před chvílí otevřel ty dveře!"
Zařval, netrpělivý Zdeněk. Bylo mi jasné, že má těch výmluv dost. Já jen přihlížela a čekala kdo se přizná. Po 5 minutách jsem ucítila, něčí přítomnost u dveří.
,,Já."
Tenký hlas se ozval. Prudce jsem se otočila a u dveří stála malá paní. Všichni si oddechli. Všichni až na mě. Na té dámě bylo něco divného. Cítila jsem zvláštní energii, která, ale nešla z ní. Přišla jsem k ní blíž a upřeně se jí zadívala na ruku. Měla jí sevřenou a já chtěla zjistit proč. Dáma spozorovala můj pohled na její ruku.
,,Jsem tu, abych vás pozdravila."
Nevěřila jsem jí ani jedno slovo. Byla z ní cítit nejistota, ale také zákeřnost. Chtěla jsem se otočit, ale v tu chvíli mi došlo, že ona zdrhne. Uvědomila jsem si, že mám ten přívěsek. Začala jsem se soustředit na svůj hlas.
,,Lže!"
Trochu koktavě, ale přeci jsem ze sebe vydala, alespoň něco. Natáhla jsem k ní ruku. Dáma se na mě zvláštně dívala. Tentokrát hodně znervózněla. Chytla jsem jí tu sevřenou ruku. Zdeněk se na mě zvláštně díval. Vlezl mi do hlavy a pochopil o co mi jde. Mírně se usmál. Vedle mě na levé straně stál Tobias, který se mě chytil za rameno a nevěděl co chci udělat. Pak už jenom za mnou byl zástup těch ostatních. Pokračovala jsem s otvíráním dlaně. Po úplném otevření jsem jí z ruky vytrhla přívěsek. Vypadal jako mišmaš slunce a chvílemi byly vidět měsíční kameny. Zdeněk se na dámu zamračil a odvedl jí do kanceláře. Ostatní se na mě podívali.
,,Jakto, že mluvíš?"
Tobiasův hlas se nedal přeslechnout. Ukázala jsem na přívěsek od Zdeňka. Najednou jakoby to všichni pochopili, se usmáli.
,,Už si ho nesundáš, že jo?"
Jane se na mě s nadějí podívala. Neumím mluvit a tohle by mě totálně zmátlo ještě víc. Ačkoliv jsem nechtěla, musela jsem se přívěsku vzdát. Pomalu jsem ho sundala z krku a nesla ho do kanceláře. Když jsem vešla, dáma se na mě mile usmála. Nechápala jsem to. Zdeněk si odemě vzal náhrdelník s mým hlasem a poté jsem mu podala i ten druhý.
,,Paní Dolinková, zde byla kvůli tobě. Čekal jsem na tvou reakci. A ty jsi zareagovala jako pravý super hrdina. Úspěšně jsi prošla."
Dívala jsem se na něj jako na nějakého Mimoně. Udělal ze mě málem blbce před ostatními. Měla jsem na něj zlost, ale zároveň jsem byla ráda. Nevím, neumím tyhle pocity popsat. Jsem zvědavá na svou první misi v obleku. Každopádně by to nemusela být otrava zachraňovat svět.
,,Máš pravdu. Řekni ostatním ať jsou ve tři na půdě a ty tam jdi s nimi."
Už zase mi četl myšlenky. Normálně bych ho asi zabila, ale já nejsem v normálním světě a nejsem normální, takže ho nezabiju, zatím. Odešla jsem z kanceláře. Na všechny dveře jsem zaťukala a ukázala na blok, kde bylo napsáno ve tři na půdě! Všichni to pochopili. U posledních dveří jsem se zasekla. Za dveřmi byl Tobias. Jen jsem zaťukala, on otevřel a já ukázala na list papíru. Usmál se a pak mě pozval dál. Nevím proč, ale já tam šla. Přišlo mi to zvláštní, ale asi se mě jen na něco chtěl zeptat.
,,Víš o tom, že ti to dneska sluší, ta odvážnost."
Nehodlala jsem mu na to něco napsat. Blbý pokus o konverzaci. Otočila jsem se a mé kroky směřovaly ke dveřím. On mě, ale chytil za ruku. Tohle mi přišlo, jako přitažené za vlasy. Otočila jsem se a narazila do něj. Stál přesně za mnou, ale já si to uvědomila, až příliš pozdě. Dýchal mi do obličeje. Já se od něj rychle odtrhla a koukla jsem se na hodiny. Bylo za 15 minut tři. Tobias mě pochopil a oba jsme vyběhli ze dveří. Schody na půdu byly dlouhé, ale za 10 minut jsme je vyšli. Sedli jsme si mezi ostatní a čekali na Zdeňka. Ten přišel přesně ve tři. Usedl do křesla a všechny si nás prohlédl.
,,Dnes začíná váš první trénink super hrdiny."
První? Oni ještě netrénovali? To jsem jaksi nepochopila. Všichni mlčeli a jen se dívali na ty vedle sebe. Čekali než dá Zdeněk povel. V jejich očích byla cítit nervozita. Zoufale jsem pohlédla na Zdeňka, který znejistil. Přišlo mi to jako moc špatný vtip. Nikdo neměl odvahu začít. ,,Tohohle budu asi litovat, ale někdo jim musí ukázat odvahu" myšlenkami jsem to poslala Zdeňkovi. Zvedla jsem se, pohlédla na Zdeňka. V jeho očích se objevila kapička naděje. Jenom kapička?!
,,Dobrá tedy, Roxy dotkni se přívěsku. Ty nemusíš říkat nic, ale ostatní mají větu."
Kdybych nebyla Němá tak mám určitě složitou větu. Ostatní se zamračili, když zjistili, že musí říct větu. Koutkem jsem se usmála. Dotkla jsem se přívěsku. Kolem mě se linula tyrkisová záře. Můj akuma vletěl do přívěsku na krku. Na obličeji se mi objevila tyrkisová maska a na sobě jsem měla tyrkisový obleček s páskem. Na pásku byl meč s tyrkisovým kamenem. Třpytil se, a já jen žasla. Ostatní na mě koukali s otevřenou pusou.
,,Perfektní, tak a teď někdo další."
Tobias se zvedl. A já žasla, jelikož se vedle něho zvedla Holy a Jane. Já je motivovala.

Díky za přečtení této kapitoly. Budu ráda za VOTES nebo KOMENT ;) Díky. Zairi <3