Vždyť láska má být přece krásná,
proč mé srdce i duše je tak prázdná,
byla jsi má hvězda jasná,
dokonalá a stejně krásná?
Tvé sladké rty leskem se třpytící,
kouzelné jak měsíc za úplňku zářící,
tvé oči zalité modří nebeskou,
těžko někdy spatřím víc tak prehezkou.
Každé ráno vedle tebe vstát,
o tom už jen nechávám si zdát,
proč každý den se ptám
a odpoveď marně hledám.
Sem tam maličkost... uznávám,
teď však celé noci nespávám,
já beznadějně miloval a věřil,
teď přeji si abych nežil.
Snesl bych ti modré z nebe,
já nechtěl nikoho než jen tebe,
nedal bych tě za celý svět,
kéž by čas chtěl se vrátit zpět.
Ztratit takový poklad je hřích,
proto mé rty už neznají smích,
chci se toho bolu zbavit,
a jako dřív se zase bavit.
Zatím se stále trápím,
už neuslyším já se vrátím,
už neuslyším nikdy znova,
tvá sladká slova.
Už nebudu tě otravovat,
a o lepší tak připravovat,
měj se fajn a krásně,
přeje ti nakonec mé básně!
