Sveden Ďáblem

Prolog

Zachechtal se pro sebe. Dokončil poslední tahy štětcem a odložil ho zpět do barvy. S pobavením ve tváři se zhlížel v zrcadle. Tak tohle se mu podařilo, už se těšil na pobouřené pohledy a šuškání za jeho zády, neměli nic jiného na práci nebo jejich život byl natolik nudný než by se starali o sebe, ale řešili jeho rebelování.

Jo, Harry Edward Styles, syn nejvyššího anděla, největší rebel v okolí.

Zavřel za sebou vstupní dveře a vykročil na ulici. Téměř okamžitě zaslechl udivené výkřiky andělských slečen, jež si na něj dělaly zálusk. Kdyby věděli, že samotný Harry je na něco lehce jiného než jsou prsa a, no vy víte, asi by je to velmi překvapilo. Nemohly by to přijmout, snažily by se stále,

Procházel se po ulici, křídla hrdě rozevřená. Tohle všechno bylo proti všemu, v čemž ho vychovávali, snažil se překopat stará pravidla. A taky chtěl získat pozornost a obdiv, ale to až na druhém místě. Proč taky tohle nedělat, když byl celý proti všem ideálům, na nichž si společnost zakládala. Nebude lhát, byly pěkně zastaralé, nikdo se jimi nehodlal řídit, ale přesto se jim nedokázaly vzepřít.

Zrovna tohle byl protest, že se nechtěl seznámit s nějakou holkou, již mu vybral otec. Ne, prostě nic, co má prsa se k němu nepřiblíží, natož aby s ní musel trávit den, co den, noc, co noc.

Pomalu došel, za stálého úžasu přihlížejících, k nejvyšší budově, kam se měl dostavit za otcem. No, připravil mu menší překvapení.

Ladně prošel kolem recepce a nedbal na vykřikování recepční, kdo je, ať se okamžitě ohlásí a kdo ho čeká. Z konce chodby jí zamával, pobavilo ho její narůstající rozčilení a stupňující se zarudnutí v jejím obličeji. Neví, kdo jsem, pf, ta poletí.

V kapse nahmatal balíček žvýkaček, když nastoupil do výtahu. U stého patra přestal počítat, začínalo mu z toho přeskakovat. Sto třicet čtyři, sto třicet pět, sto třicet šest... „Aghr, ne!" přistihl se u dalšího počítání pater.

Skrz průhledné stěny viděl na město pod ním a mít závratě, tak zešílí. I když, i bez toho proklatě pomalého výtahu by zešílel. Lidé pod ním byli tak maličcí, nedokázal rozeznat jednotlivá těla, proudící davy sem a tam, shluk barev. Jedna ale byla společná a to bílá, již tolik nesnášel. Celkem ironie, když se narodil jako anděl, že. Výjimka.

Jíž byl, nedokázal se začlenit, no, spíš nechtěl. Nechtěl být jako ostatní, podle pravidel.

Výtah cinknul u posledního patra a chlapec rozvážně vystoupil. Trošku znervózněl, ale jen trochu, to to vysoké patro, určitě.

Zaklepal na dveře kanceláře jeho otce. Téměř okamžitě se dočkal vyzvání a vstoupil. Otec seděl zády k němu, čelem k oknu a tím i k výhledu, jenž se chlapci naskytl před malou chvílí.

Odkašlal si.

„Na co jsi mě potřeboval?" snažil se znít sebejistě a doufal, že ho jeho hlas nezradil.

„Správně, chtěl jsem-," zarazil se v půlce věty. „Harry?! Co to má znamenat?!"

Chlapec se nadechl, aby si dodal odvahy a zahnal slzy ze zvýšení hlasu a konečně promluvil: „Vždyť víš, že bílou nesnáším, navíc, za ty pohledy to stálo," převalil žvýkačku, již nahmatal v kapse a dal si ji do pusy již ve výtahu na druhou stranu tváře.

„Harry Edwarde, s tebou je to těžké. Nevím, co se ti nelíbí, ale dobrá, nos si co chceš, dokud na tebe nebudou stížnosti." jeho otec věděl že poslední co právě potřebuje,je vyslýchat Harryho důvody,proč mu nemá říkat jeho andělským jménem.

Chlapec se potutelně usmál. „Ještě něco jsi se mnou chtěl řešit?"

„Vyřešíme to doma," složil si hlavu do dlaní.

„Dobře, tak tedy doma, zatím."

„Zatím." Po těchto slovech odešel z kanceláře. Ale ještě než opustil budovu, tak nezapomněl problikat světla na recepci a potají odejít zadním vchodem.