Sveden Ďáblem

Fifth chapter

Po ďábelsku se k němu nepozorovaně přifařil. Anděla ovanul zvířený vzduch páchnoucí trochu po síře, ale jen trochu, člověk by to nepoznal. A samozřejmě typická ďábelská voňavka, již andělé poznají na sto honů, a na níž je všude varují.

Ucukl a ani se nemusel podívat, aby věděl, s kým má tu čest.

„Vypadni," řekl hlasem, v němž byla špetka zlomení. „Nebo mi chceš ještě ublížit?" nechtěl cítit další fyzickou bolest. Ta je ale stále mírnější než vnitřní psychická, tu zatím avšak nezažil.

„Omlouvám se, to jsem nechtěl. Mám pro tebe nabídku," jeho oči potemněly, „chceš ji slyšet?" snažil se ho navnadit.

„Mluv," pronesl s pohledem zabodnutým do země a v hlase možná jen malým náznakem nadšení. Nevěděl, co by mu mohl tenhle ďábel nabídnout.

Manon se posadil vedle něj, samozřejmě nezapomněl lehce stisknout rameno a dát letmý polibek do kučeravých vlasů. Společně seděli na skate rampě, anděl ďáblovi dává návrhy. To není nic neobvyklého.

Vždycky ho ostatní varovali, ďáblové jsou proradní, nebav se s nimi, nevyhledávej je...to vše si pamatoval, avšak zvědavost a touha po neznámém ho zviklala a naslouchal každému následujícímu slovu.

„Abych nějak začal," na chvíli se odmlčel, aby si srovnal myšlenky, předem si to nepromyslel. Proč taky? „Chtěl bych ti učinit návrh," složil si ruce do klína.

„Neprotahuj to," zavrčel anděl, nesnášel chození kolem horké kaše.

„Fajn. Chci, abychom se spojili, co ty na to? Cítím z tebe kousek ďábla, nejsi náhodou potomek světla a tmy? Nebe a pekla? Nechám tuto otázku nezodpovězenou. Chtěl jsem se dostat k tomu, že tě láká dělat věci proti pravidlům, a tohle ti můžu zajistit. A kdo ví, třeba se časem...sblížíme," jeho hlas dosáhl nejhlubší možné hloubky a byl tak blízko, že stačil jediný pohyb a anděl s ďáblem by si byli téměř nejblíže, jak jen to může být.

Kudrnatý předchozí slova zpracovával, přemýšlel, co by z toho pro něj plynulo. Nějak stále neslyšel, proč.

„No a? Co z toho? Pořád čekám na pointu celého tohoto rozhovoru, jež je zatím zbytečný," zavřev oči, protáhl se. Ač se to nezdálo, seděl zde již hodnou chvíli a i anděly bolívají záda.

„Můžeme spolu vládnout," řekl prostě. „Mírumilovně," řekl a dodal:„A nebo ne." To už ale znatelně tišeji, natolik, aby to kudrnatému uniklo. Nepotřeboval se mu teď zpovídat ze všech svých plánů. Tohle mu bohatě stačilo vědět.

„Proč bych to dělal?" vyprskl mladší smíchy. Ano, smát se synu vládce pekel bylo neuvážlivé, avšak si byl jistý, že se nic nestane.

„Nech si to projít hlavou," mluvil zase blízko jeho obličeje, zelenooký cítil jeho dech, voněl po mátě. „Rád bych byl vládcem," stiskl mu koleno, „s tebou po boku."

„Přišel jsi jen kvůli tomu?" trochu se odtáhl.

„Nejen," byl tajemný. „Popravdě, taky jsem tě chtěl vidět, jsi něčím výjimečný."

„Můžeš říct tomu tvýmu kamarádíčkovi, aby tam přestal postávat a šel sem, že ho neukousnu?" zadržoval smích, když si všiml Baltazara, jak se opírá o strom a neví, kam by se vrtl.

„Ehm, on, jo." Harry poprvé viděl ďábla v rozpacích.

„Baltazare! Nestůj tam tak, Harry říká, že máš jít za námi," z křiku se stal jen slabý hlas, a Harry nevěděl, proč nastala taková změna. Byl nějaký klidný.

Jen co se Baltazar přiblížil, Manon luskl a okamžitě zmizel.

„Co mu je?" Harry nadzvedl jedno obočí, poukazuje na náhlý odchod.

„Má své nálady," věnoval Harrymu slabý úsměv. Louisovo počínání ho znepokojovalo, nedokázal v něm momentálně číst.

„Hm," to bylo jediné, co odpověděl. Byl ponořen ve svých myšlenkách.

„Asi abych šel," mírně pokynul a zmizel po vzoru Manona.

„Tak asi na shledanou." Nebo raději sbohem? Nevěděl.

Nahlodal ho, přemýšlel nad tím. Harryho lákalo se vzepřít, ale bál se. Poprvé se bál neznáma.

Rozpolcený vystoupal k nebesům, aby měl klid na rozvahu.

Děkujeme za všechny vote:3