Dračí Královna

6. Část

Když jsem otevřela oči, byla jsem zděšená z té představy, že jsem viděla vzpomínky toho, jak mučí zvířata jako jsou lvi, lišky, žáby , hadi a podobně, ale ještě víc jsem byla zděšená z toho,  že tam mučili draka. Mamka je otevřela též a všimla si mého zděšeného výrazu. Neváhala a hned se mě zeptala co se stalo. Já ji pověděla co jsem viděla a poté mi řekla, co viděla ona.

Viděla pomalu to samé, až na to že to začalo od draků a pak teprve po savce. Měla jsem zděšený výraz jako mamka. Nechápeme co se to stalo, a vůbec, čí to je. Proto jsem zavřela oči a šla se ponořit zpět do těchto zvláštních vzpomínek. Třeba v nich zjistíme, čí to jsou ty myšlenky.

Pokaždé se dělo to samé, ale jen do té doby, dokud se ten obraz toho, co viděl ten dotyčný, nepohnul a neodešel z místnosti, kde se mučili zvířata. Otevřel velké dřevěné dveře do oblouku s černou klikou a odcházel pryč dlouhou chodbou. Na zdech byli nakresleni draci, většinou byli zbarveni do fialovo-modro-zelena, jinak byli zbarvení do černé, zelené, žluté, modré, bílé, hnědé, šedé a červené barvy. Byly to nádherné malby.

Na konci chodby byli dveře, pomalu ty samé jako ty dveře, které vedli z mučírny, jenomže byli trochu více nápadité. Za těmito dveřmi se nacházely velké , spirálovité schody z mramoru, které vedli na horu. Ta osoba, jejíž byly ty vzpomínky, vyšla klidným tempem schody. Na konci schodů byla velká, kopulovitá místnost, jejíž strop opíral kulatý sloup ze světle žluté hmoty, který poté vypadal jako z jantaru, i když to jantar být nemohl. Za tímto sloupem se nacházely další schody vedoucí nahoru, sice tentokrát nebyli spirálovité, ale byli sakra dlouhé. Na konci schodů byla místnost, která vypadala jako les, nějaký magický les. Všude byli tmavě modré až fialové stromy, tyrkysová jezírka, u kterých létaly trochu větší světlušky než je všichni známe a místo žluto-zelené barvy svítili oranžově. Kameny byli porostlé tmavě zeleným mechem, který vyzařoval jaká si maličká bílá světélka. Bylo to tu nádherné, ale trochu temné místo. Na konci byl kamenný trůn na kterém seděla nějaká osoba. Čím blíž jsme se přibližovali, tím lépe jsem to dokázala rozpoznat. Když jsem ve vzpomínce byla příliš blízko, ve vzpomínce začal znít hlas.

¨Vaše veličenstvo, mučení probíhá v pořádku, jenom to tajemství v sobě drží tak silně, že ani to nejlepší mučení nepomáhá, proto jsme je pomalu všechny zabili¨spustila osoba která jsem měl být jakoby já, poté spustila paní, která seděla na trůně ¨To není možné, předsi někdo musí prozradit pravdu o tom, kdo je ten vyvolený, abych mohla zůstat déle královnou tohoto světa, ten zatracený Ero Sennin, já věděla že se tohle stane. Povolej všechny stráže Lewisi, aby našli toho prokletého Ero Sennina.¨¨S radostí, Vaše veličenstvo¨

Poté co zjistila, že se ta osoba jmenuje Lewis, se mi nic nevybavilo, vůbec tohoto člověka neznala. Ve své mysli viděla jak Lewis odchází zpět po schodech dolů. Když byl zase v té místnosti s tím sloupem uprostřed, zatočil směrem doprava, kde byly dveře. Tentokrát nebyli dřevěné, byli z jakéhosi kamenného materiálu, který byl ještě k tomu popraskaný. Ty dveře se otevřeli sami, nikdo tam nestál. Lewis vyběhl ven a běžel do kasárny. 

V kasárnách oznámil vojevůdci, že královna vzkazuje vojsku, aby našli Ero Sennina. Vojevůdce neměl žádné výčitky a zařval přes celou kasárnu to, co jim nařídila královna, aby jej všichni slyšeli. Poté už jen bylo slyšet bouchání kovů.

Všichni rytíři vyběhli ven a každá skupinka běžela na jinou stranu. Lewis mezitím vyšel za hradby tohoto magického hradu a šel temnou cestičkou v lese. Čím dále byl od hradu, tím více zrychloval na kroku. Když už neviděl hrad a byl dostatečně daleko, zrychlil jak nejvíc to jen šlo. Pak se před ním objevila jeskyně. Vstoupil do ní a nic v ní nebylo. Před ním jenom byla malá škvíra, která se po odříkání otevřela. Lewisovi vyšlo z úst něco ve smyslu ¨Nechť jsou tyto dveře otevřené pro toho, kdo jméno Ero Sennin nosí¨. Dveře se vážně otevřeli, ale přišlo mi divný, že pronesl to kouzlo s jménem Ero Sennin, když on se jmenoval Lewis. Byly tu dvě možnosti, ta první je, že on sám jednou viděl Ero Sennina, jak toto kouzlo odříkával a teď se vkradl do jeho doupěte, a ta druhá, že je on sám Ero Sennin.

Vstoupil do celkem dlouhé chodby, kde na jejímž konci byla místnost. Aby se zavřeli dveře, které otevřel, udělal divnou pózu prstů na pravé ruce. Pravou ruku vztyčil před hrudník, prostředníček a ukazováček vztyčil vzhůru, malíček s prsteníčkem měl opřený o čáru života a palec jako by tlačil malíček s prsteníčkem ještě víc k čáře života. Poté řekl slovo ¨Uvolnit¨. Byl to zvláštní pocit vidět v těchto vzpomínkách něco, co by se možná ani dětem ve snu nezdálo. Ale to mě teď moc nezajímalo, mě zajímalo to, co zrovna teď ten Lewis dělá. V té místnosti byli samé poličky s knihami a se stolem uprostřed místnosti. Stůl obsahoval brko s inkoustem a prázdný svitek. V rohu místnosti bylo zrcadlo, před které si stoupl a svlékl se z hábitu, který na sobě zrovna měl, a poté si sundal masku ¨Vítej doma ty hledaný Ero Sennine ¨vyslovil. Já jsem si myslela, že to byl ten Ero Sennin. Poté šel od zrcadla směrem ke stolu, sedl si na židli, uchopil brko namočené v inkoustu a začal psát na prázdný svitek.

¨Ahoj Rebecco, jmenuji se Ero Sennin, dokážu vidět do budoucnosti, ve které jsem viděl tebe jako vyvolenou další královnu. Dříve jsem pracoval pro naši královnu, pracoval jsem pro ni do té doby, dokud jsem jí nedal hlášení, že zanedlouho nastoupí na dračí trůn nová královna. Proto se na mě naštvala a nechala mě popravit, jenomže jsem utekl. Poté na mě byla napsána odměna. Kdysi to byla snad nejlepší královna všech dob, ale jen jsem jí řekl o tom, že na trůn se usadí jiná, tak vypadala, jako kdyby do ní vstoupil démon, a proto započala nejkrvavější éra všech dob našeho světa. Možná si teď čteš tento dopis přes moje vzpomínky, které jsem do tebe vložil ještě před mojí smrtí, kterou jsem také viděl. A ano, ty budeš ta nová dračí královna, ty jediná můžeš zastavit nynější královnu, která vládne našemu světu. Už jdou, musíš najít toto místo a najít mezi mými knihy knihu, nesoucí název Deník Ero Sennina. To je vše co ti teď můžu napsat. Už probourávají dveře. A nezapomeň že nesmíš dát královně najevo, že ty jsi ta další vyvolená královna. Sbohem Rebecco a přeji hodně štěstí.¨

Musela jsem otevřít oči. Vůbec jsem nevěděla, jestli je to vážně pravda, a nebo to je výplodek z mojí fantazie, což pochybuji. Klepali se mi ruce a bolela mě hlava, to možná způsobily ty vzpomínky toho Ero Sennina, je mi ho líto že musel umřít, vypadal celkem mladě, měl krásně dlouhé blonďaté vlasy v culíku s trocha vlásky přes oko a zbytek vlasů měl rozpuštěný, a k tomu mu k vlasům ladila krásná modrá očka. Ale třeba nezemřel a jenom se spletl ve své budoucnosti. Což by možná vysvětlovalo, že se možná spetl i v tom, že já budu nová královna jejich světa. Ale teď mi vlastně došlo, proč mučili zvířata a ne lidi? Bylo to divné, dost divné. Třeba věděl že by potom musela vyvraždit půlku hradu, aby se to vůbec ta babizna dověděla, ale to mu nepřišlo jako ta lepší možnost, proto to řekl zvířatům. Ale počkat, zvířata neumí mluvit. Ale v tom světě asi jo.

Vstala jsem a šla jsem na okraj toho ostrůvku a zadívala jsem se na můj odraz ve vodě. Vypadala jsem strašně, hlavně když jsem vypadala jako had. ¨Počkat ?! Co ?! Já vypadám jako had ?! Ne to není možný¨a hned jsem si šahala po celém těle, abych zjistila, že tomu tak není. Nebylo, mám jenom halucinace z těch vzpomínek. Ale nechápu to. Draci, dračí královna, temný les v hradu a mluvící zvířata? Ale nikdy by mě nenapadlo, že se mi stane zrovna tohle. Předsi jen na magické bytosti nevěřím, proč vybrali mě?..

Konnichiwa ! Jsem tady s novou kapitolou a tentokrát se mi celkem líbí a je to pro mě zatím ta nejlepší kapitola, kterou jsem zatím napsal, snad se bude líbit. A mimochodem, děkuji za 250 reads a 18 votes..!

Deidara <3