Nečekaná Volba(2.díl)✔

10. Ráno a návrat

Ráno jsem se vzbudila v náručí Dyla, který spokojeně oddychoval.
Byli jsme přikrytí dekou a okolo nás byly poházené kusy oblečení.
"Lásko?" Jeho slova mi vykouzlila úsměv na rtech.
"Ano?"
"Mám hlad."
"Tak to, aby jsme vyrazili."
"A nebo ne. Nemám vůbec hlad."
Přivinul si mě k sobě, ještě pevněji než před tím a já jsem byla šťastná, jako blecha.
"Líbí se mi tu."
"Jo býval jsme tu často."
"Proč nejsi?"
"Mám manželku, jsem král a snas brzy budu taky táta."
"Aha."
"Teda doufám, že chceš děti?"
"Jistě, že ano."
"Samozřejmě, že ne hned."
"Jo..."

Po hodině nic nedělání jsme se oblékli a šli jsme pro koně.

Už na koních jsme přijížděli k domovu.
O koně se nám postarali podkoní a my jsme spěchali do ložnice se převléct, aby jsme se co nejrychleji objevili na snídani.

Na snídani bylo ticho dokud do mě Dyl naproti mě nekopl. Jak on řekl "omylem". Ale tentokrát jsem nic neřekla. Proč taky.
Dyl se usmál, obešel stůl a sedl si vedle mě.
Když v tom se nás zeptal Harry.
"A kde jste v noci byli?"
"U nás." Řekl tajemně Dylen.
"Rad bych ti to věřil synku, ale ráno jsem vás oba dva viděl přijíždět a řekni mi, kdo by se vracel v 5 hodin ráno?"
"Ehh. Tati já..."
"Nic neříkej, hlavně, že jste oba živí a zdraví."
"Dobře."

Ovšem otázku ze sebe vydala i Carol.
"A chtěla by jsi dceru nebo syna, má drahá Adele?"
"Ehh. Já..."
Slova se, ale raději ujal můj milovaný Dyl.
"No mami, myslím, že na děti je ještě dost času."
"Ale synu, ty ses mi narodil, když mi bylo 16."
"Mami, ale na tom přeci nezáleží."
"No tak doufám, že je vám jasné, že potomek je důležitý. Hlavně ty by jsi to měl vědět Dyle."
"Matko to děťátko porodí Adele, ne já."
"No a co?"
"Takže ona sama by si o tom měla rozhodovat."
Do jejich rozhovoru zasáhl Harry.
"Ale Carol, nemluv jim do toho, vždyť už jsou dospělí." Nabádal svou ženu Harry.
"Ale Harry musí si to uvědomit. Už jsou dospělí a připravení být rodiči."
Zvedla jsem se od stolu a s tichým "promiňte" jsem opustila jídelnu.
Dylen za mnou i přes protest matky a otce běžel a zastavil mě.
"Ad, nezlob se."
"Nezlobím se."
"Já... omlouvám se za ně."
"Nemáš proč."
"Jak myslíš. Prosím tě dneska se uvidíme až na večeři. Ano?"
"Dobře."
Hlavu jsem zabořila do hrudě Dylena.
"Musíme něco vyřešit s otcem."
"Chápu. Budu dělat něco jiného."

***************************************
"Tak má drahá, co jsi dnes dělala?
Zeptala se Carol.
"Byla jsme v knihovně. Skoro celou dobu."
Dylen seděl vedle mě a pod stolem mě držel za ruku. Svíral ji tak moc pevně.
"To je dobře." Přišlo mi to skoro až jedovaté.
"Matko nech mou drahou Ad na pokoji."
"Co ty jseš za syna. Zastáváš se manželky, ale matky, co tě od mimina vychovává se nezastaneš."
"Ale tak jsem to nemyslel."

Po večeři jsme se s Dylem odebrali do ložnice, kde už byla připravená koupel.
Vlezli jsme si do vany a užívali jsme si přítomnost toho druhého.
"Adele?"
"Dylene?"
"Máš mě ráda?"
"Ne nemám tě ráda."
"Aha..." Jeho výraz se změnil.
"Ty hlupáčku můj milovaný. Vždyť já tě miluju!"
"Opravdu? Já tebe totiž nemožně moc."

Naše noc probíhala podobně jako ta předchozí.
Věděla jsem jedno. To, že muže ležícího vedle mě, který mě hladí po tváři a usmívá se miluji.
Miluji ho tak moc, že bych za něj dala život."