Nečekaná Volba(2.díl)✔

3. Pohroma

V řadě přede mnou stálo 18 mladých králů, princů a tak dále. Byli by jsme tu, ještě hodně dlouho.
Rozhlédla jsem se po sále.
V jednom z rohů stál Andy líbající nádhernou Clare. Musela jsem se usmát. Moc jim to slušelo.
Vypadali šťastní.
Zatím co přede mnou je velká životní volba postavena na náhodě Andy si vybral hned...
Svým pohledem jsem zamířila na rodiče.
Maminka ke mě přišla a tiše mi pošeptala.
"Vím, že je to složité a postavené na náhodě, ale zkus to... Mámě vás moc rádi."
"Vždyť já to vím a Andík určitě taky, maminko."
Povzbudivě se na mě usmála a já jsem opět pohledem zabloudila k mým možným ženichům.
Spiklenecky jsem se usmála.
"Každý z vás bude mít číslo od 1 do 18."
Každý z nich kromě jednoho měli na tváři nechápavý pohled. Jen Dylen se pobaveně usmíval.
Na chvíli začala hrát budba a po chvíli už opět stáli celí šťastní a plní naděje přede mnou.
Hluboce jsem se nadechla....
Životní volba....
Ehh...
"3" Mé šťastné číslo.
Pohledy chlapců se upřeli na Dylena. Ten jen stál a vypadalo to, že každou chvíli bude buď brečet nebo řvát... Jeho překvapení bylo viditelné.
Tiše jsem vydechla... Takže to asi bude Dylen.
Ta nejhorší možná volba...
Ach můj bože co jsem komu udělala.
Tatínek vstal a přešel k Dylenovi, který se z toho ještě nevzpamatoval...
Maminka šla v závěsu za ním...
Já jsem ten nápor nevydržela a "nenápadně" jsem se snažila dostat ven...
Jenomže cestu mi zkomplikoval Andy s povzbudivým pohledem a Clare se stejně upřímným povzbudivým pohledem.
"Adele vždyť ty z bitvy nikdy neutíkáš. Nikdy jsi to neudělala a přeci neutečeš teď."
Andy dokončil svoji myšlenku a já jsem propadala velkému dilema. Mám? Nemám?
Nakonec jsem se otočila a s naprosto vážnou tváří jsem se vrátila zpět.
Dylen byl zaměstnaný rozhovorem s mými rodičemi, ale ten jeho výraz se nezměnil.
"Adele..." Usmál se tatínek.
"Tatínku." Věnovala jsem jemu i mamince zářivý úsměv stejně, jako Samovi a Sofii, kteří stáli kousek opodál.
Andy s Clare se tu objevili do několika minut.
Clare se na mě soucitně dívala a Andy se rozešel za Dylenem. S Dylenem se následně rozešli do zahrad. Clare ke mně přistoupila, ještě blíž.
Mohla jsem si všimnout jejích velkých, upřímných očí a příjemného úsměvu. S Andym si nejspíš budou dost podobní.
"Ehh... Adele. Já..."
"Těší mě Clare."
Přívětivě jsem se na ní usmála.
"Mě taky. Dylena v oblibě asi moc nemáš co?"
"Moc ho neznám..."
"Poznáš. Neuraž se, ale přijdete mi v některých věcech stejní."
"Nechápu, jak může mít někdo, jako on tak skvělou sestru."
"To bude tím, že je o 3 roky starší."
"Možná. Kam vůbec odešli Andy a Dylen?"
"Dylen Andyho asi varuje před možnou smrtí a naopak." Obě jsme propukli v nekontrolovatelný záchvat smíchu.
Najednou se za námi objevili naši milí bratři.
"Clarinko moje!"
Andy obejmul Clare. Vypadali tak moc šťastně.
Přála jsem jim to. I Andymu i Clare.
Clare je moc fajn.
Oba se na nás podívali a mezi tím se na sebe usmáli.
"Tak co vy naše hrdličky?"
Já ho uškrtím! Andy je opravdu úžasný bratr...
Oba jsme museli asi vypadat úžasně, protože se na nás Clare s Andíkem strašně šklebili a za chvíli tu málem vytírali podlahu svým tělem.
"Ach bože, jak někdo takový může být moje sestra. A jak může mít někdo se slepičím mozkem   a zadkem paviána tak švihlýho bratra!!!"
Myslím, že jsem musela možná i vzteky zrudnout... Přeci jenom nemám červenej zadek.
"Taky nechápu, jak může mít rypouš s vrásčitým zadkem, jak slon mít tak úžasnou sestru."
"Takže vy už jste se viděli bez oblečení, že víte jakej, kdo má zadek?"
Dodal Andy. Já ho vážně zastřelím!
"Odvolávám jseš stejně šílenej, jako ona!"
Jenomže Clare s Andym se prostě smáli pořád...