sedm barev duhy ✔

zelená

"Počkej, teď už vážně," začal Will a zastavil se, čímž donutil Luka, aby také zastavil.

"Kam to jdeme? Už pochodujeme snad hodinu."

Luke se zasmál a obrátil oči v sloup.

"Pochodujeme není zrovna výstižné slovo, šedoočko. Jdeme relativně pomalu a navíc už jsme skoro na místě." S těmito slovy se otočil zády a stejným tempem se vydal kupředu. Willovi tedy nezbývalo nic jiného, než ho mlčky následovat.

*

Konečně stanuli před ne zrovna vysokým a ne zrovna nízkým kopcem. Will se podíval nahoru, přičemž si zastínil oči dlaní, jako by mu je snad slunce chtělo vypálit. Luke pokýval hlavou.

"Teď už jen vyjdeme nahoru a jsme na místě, tak pojď," pobídl ho a oba dva začali pomalu stoupat.

Ocitli se na vrcholu kopce.

"Zavři oči." nařídil mu Luke a stoupl si před něj, jako by se snad za ním nacházelo nějaké světové tajemství. Když spatřil Willův nechápavý výraz, povzdechl si a chytl ho za popruh batohu.

"Povedu tě - a ne, nechystám se tě z toho kopce hodit dolů."

Will tedy zavřel oči a nechal se dovést na samotný kraj.

"Vím, že to nebude takový zážitek, jaký z toho mám já, ale stejně. Otevři oči."

Pomalu otevřel oči a promnul si je, aby si znova zvykl na prudké sluneční paprsky. Několikrát zamrkal.

Pod kopcem na kterém oba stáli se rozprostírala obrovská jasně zelená louka, která byla plná všemi barvami zářících květin. Nad loukou viselo teď už sytě modré nebe a oblaka se po něm valila jako pěna přes mořské vlny.

Ve Willových očích se jiskřil náznak úžasu, avšak jeho výraz vypovídal něco jiné.

Luke odtrhl svůj pohled od nebeského oceánu, aby se podíval, co si o tom myslí jeho společník. Hned jak spatřil jeho výraz, úsměv mu ze tváře opadl jako omítka ze starého domu.

"Nemyslel jsem to nějak zle..." začal a chystal se mu položit ruku na rameno. Will se však otočil dříve, než ji stihl vůbec zvednout.

"Nejsem na tebe naštvaný."

Luke několikrát zamrkal, ale zůstal v tichosti. Will se zhluboka nadechl a pokračoval.

"Jen prostě nevíš jaké to je. Nevíš jaké to je, když nevidíš nebe modré jako oceán, lesy hrající všemi odstíny zelené, ohnivě rudé růže, nebo zlatě planoucí slunce."

Will svěsil hlavu.

"Promiň, nechtěl jsem na tebe takto vyjet. Nemůžeš za to," řekl už slabším tónem a otočil se znova směrem k louce.

Následovalo ticho. Ani jeden z nich nic neříkal, a oba pouze hleděli do pestrobarevné krajiny.

"Ne, ty promiň."

Will se otočil na Luka s nechápavým výrazem. Luke se uculil.

"To já jsem ten, kdo by se tu měl omlouvat. Koneckonců - bylo ode mě velmi neslušné ukázat někomu omalovánku, ale nevysvětlit mu, jak ji má vybarvit."