sedm barev duhy ✔

žlutá

O dva týdny později.

Luke procházel jednou z mnoha zaprášených ulic s papírkem v ruce, na kterém měl vepsanou adresu Willova domu. Neustále se rozhlížel kolem sebe. Tahle ulice se mu docela líbila - Dlouhou silnici lemovaly barevné domy a před některými z nich si na chodníku hrály malé děti.

Zastavil se před pastelově žlutým domkem a zkontroloval si ještě několikrát adresu. Nakonec prošel kolem nízkého plotu a zastavil se přede dveřmi. Složil papírek, schoval ho do kapsy a zazvonil.

Několik minut na to se zpoza dveří ozvalo zvonění klíčů a otevřel mu jeho nový kamarád.

"Ahoj."

"Oh! Ahoj, Luku, nečekal jsem tvou návštěvu, promiň," zasmál se Will a odstoupil ode dveří, aby mohl vejít. Ten však zůstal stát před prahem.

"Pojď dál, nebo jsi snad upír, a musím tě pozvat?" zeptal se ho Will a svému vtipu se začal chichotat.

Luke zavrtěl hlavou.

"Nebudeme přece sedět zavření v domě, když je dneska konečně tak hezky, ne?"

Will si povzdechl.

"Tak počkej, jdu se převléct do něčeho přijatelného."

S těmito slovy odešel od stále otevřených dveří a vyběhl nahoru po schodech do druhého patra. Luke pokrčil rameny a opřel se o futra. Snad mu to nebude trvat moc dlouho, nebo ano?

*

Konečně zaslechl, jak někdo dupe po schodech. Zvedl hlavu od svého telefonu a podíval se Willovým směrem.

"Tak, můžeme jít," usmál se na něj Will a pomalu se začali pomalu vzdalovat od domu.

"Kam jdeme?" zeptal se zvědavě.

"To ti neřeknu, je to tajemství," odvětil mu Luke. Will přimhouřil oči, ale na nic jiného se neptal.

"Alespoň, že už neprší."

Luke zvedl hlavu.

"Proč?"

"Protože dnes si dokážu představit modrou oblohu, aniž bych na ní viděl smutně se táhnoucí mraky," odvětil mu Will a usmál se.

Luke na to nic neříkal, pouze se pro sebe tiše zasmál. Konečně se začali přibližovat k místu, kam Willa vedl.