sedm barev duhy ✔

modrá

Ačkoliv mohl Luke vnímat celé spektrum barev, dokázal se vcítit do situace jeho šedookého přítele.

Vidět stále dokola pouze černou a bílou muselo být neskutečně smutné - muselo to být k vzteku, když si uvědomíte, že všichni okolo vidí tu krásu, jen vy ne.

Muselo to být jako prázdnota, kterou cítíte, když vám prostě něco chybí, ale ať se snažíte sebevíc, nejste schopni najít tu jedinou věc, kterou tak zoufale potřebujete.

Ta prázdnota byla něco jako temná plocha obrazovky po skončení filmu.
Temná plocha, která se rozlévá za vašimi očními víčky a jen myšlenky ji mohou ozářit.
Jako když vejdete do nějaké místnosti přesvědčeni o tom, že jste v ní zaslechli známý hlas, ale je prázdná.
Prázdná jako poslední strana nedokončené knihy.

Lukovi se v hlavě mísilo hned několik emocí.

Nejvíce dominantní z nich byl vztek.

Neměl vztek na sebe, neměl vztek na Willa. Byl naštvaný, jelikož to bylo neskutečně nespravedlivé. Proč tolik lidí může vnímat radost, jen Will ne?

Povzdechl si. Věděl, že i kdyby byl naštvaný sebevíc, nikomu tím nepomůže

Z myšlenek ho vytrhlo slabé poklepání na rameno. Několikrát zamrkal a podíval se na Willa.

"Luku?" zeptal se ho Will s náznakem úsměvu ve tváři.

"Jo?"

Will kývl hlavou směrem k louce.

"Do toho."

Luke povytáhl obočí.

"Ukázal jsi mi černobílou krajinu, tak teď mi vysvětli, jak ji mám vybarvit."

Než však stihl odpovědět, Will pokračoval.

"Ale rád bych začal od základu."

"Od základu?" zeptal se Luke nechápavě.

"No, musíš vybarvovat postupně, jinak by se ti všechno slilo dohromady, a vznikla by pouze bezvýznamná šedá kaluž."

"A co považuješ za základ?" zeptal se ho Luke, když se konečně úplně vzpamatoval z dlouhého přemýšlení.

Will natočil hlavu směrem k němu.

"Jakou barvu mají mé oči?"