sedm barev duhy ✔

fialová

***
Luke seděl na jedné z kožených lavic a pozoroval chladnou nemocniční chodbu. Za těžkým dřevěným stolem stála sestra a ospale něco cvakala do staré klávesnice.

Konečně se otevřely dveře naproti němu, ze kterých vyšel vysoký mladík v bílém plášti. Luke vystřelil ze svého místa jako šipka a přešel k němu.

"Co se stalo?" zeptal se zmateně a rozhlédl se po chodbě, jako by se snad probudil z kómatu. Doktor se na něj lehce pousmál, aby ho trochu uklidnil.

"Neboj se, všechno ti vysvětlím."

Začal listovat papíry, které celou dobu držel v ruce sepnuté kovovou sponou. Luke netrpělivě pozoroval každý jeho pohyb.

Doktor konečně vytáhl jeden list a podal mu ho.

"Tvůj kamarád William měl ošklivou nehodu a má malé krvácení do mozku, takže je nyní v bezvědomí. K tomu má ještě zlomené pravé předloktí, ale za pár dní by měl být v pořádku," pravil a ukazováčkem si urovnal brýle.

Luke se zamračil.

"Mohu jít za ním?"

Doktor mu již neřekl ani slovo, pouze udělal krok stranou. Luke hbitě prošel kolem něj do Willova pokoje.

"Nazdar, šedoočko."

Přitáhl si k jeho lůžku židli a usedl na ni.

"Docela jsi mě vyděsil, víš? Běžel jsem sem jak šílenec abych se přesvědčil, že se ti nic nestalo." Sesunul na židli níže.

"Teď už můžu být v klidu."

Pousmál se a pohledem přejel k velkému oknu. Obloha byla vybledlá a pokrytá šedými mraky. Začínalo pršet.

Luke otočil hlavu zpět ke svému spícímu příteli.

"Víš, už by ses mohl probudit, přinesl jsem ti nějakou četbu," pousmál se a položil na kraj postele svůj batoh, ze kterého začal skládat na stolek knihy.

Jednu z nich vzal a nalistoval náhodnou stranu.

"Tuhle mám docela rád. Snad ti nebude vadit, že jsou v ní barevné ilustrace." Luke se uculil a knihu zavřel. Na titulní straně bylo ozdobným písmem napsáno 'Šarlotina pavučinka'.

Will sebou trhl a pomalu zvedl levou ruku. Promnul si oči a zamračil se.

"Luku, to jsi ty?" zeptal se slabě.

"Jo, jsem to já." odložil knihu zpět na stolek. "Doktor říkal, že jsi měl malé krvácení do hlavy, ale za pár dní už bys měl být kompletně zdravý... až na tu sádru tedy."

Will se usmál a natočil hlavu směrem k němu.

"Mohl bys zatáhnout? Hrozně mě pálí oči a když mi bude sluníčko lechtat nos, těžko je otevřu."

Luke se začal smát. "Můžeš je otevřít, venku je stejně zataženo a začíná pořádně pršet."

Will si zakryl oči dlaní a zhluboka se nadechl.

"Jsem rád, že tu jsi. Alespoň se neprobouzím sám v nějaké hororové nemocnici ze které bych poté musel utíkat."

Luke se pousmál a zavrtěl hlavou.

"Až se uzdravíš, nechtěl by ses jít znova podívat na tu louku?"

"Však víš, že pro mě šedá louka moc velký zážitek není," odvětil mu Will sklesle.

"Je to jako hloupá omalovánka. Sice teď už vím, jaké barvy se na ní nacházejí, ale sám ji nikdy dokončit nedokážu. Nejsem šťastný jako všichni ostatní. Nevidím krásu, jako ty. Temné myšlenky mi zastřely zrak a já už ho nikdy nedostanu zpátky," dodal a znova si promnul oči.

Luke vytáhl z postranní kapsy svého batohu fialovou fixku a začal s ní kreslit na Willovu sádru.

"A co kdybych ti jí pomohl vybarvit, kousek po kousku, šedoočko?"

Will se zasmál.

"Tak dobře, duhoočko."

Pomalu si dal ruku pryč z obličeje.

A první věc, kterou spatřil, byly Lukovo medově hnědé oči.