Point in time -one direction

1.Díl

S  úsměvem jsem kráčela po ulici, podpatky mi klapaly do rytmu chůze, lidé kráčeli kolem a ignorovali mě stejně, jako já je.

Prohlédla jsem si svou tvář, odrážející se ve výkladu, uklidnila samu sebe, že to není až tak špatné a rychlým krokem vešla do vysoké budovy. Výtah mě neuvěřitelně pomalu vyvezl na dvacáté osmé patro, kde se dveře s cinknutím otevřely a přede mnou byla dlouhá prázdná chodba. Dveře, křesla. Černá, bílá. Nic víc. Elegantní, ale maximálně nudné. Chtělo by to rady od někoho se špetkou vkusu.

Posadila jsem se do křesla, jehož designér myslel na design, ale pohodlnost mu kamsi unikla. Nohy jsem si přeložila přes sebe a čekala. Znuděně jsem pozorovala stejné šedé dveře před sebou.

Všechny byly zavřené a mně nezbývalo než čekat. Z tašky jsem vytáhla časopis a snažila se najít neexistující pohodlnou polohu. Prolistovala jsem několik stran, našla celkem zajímavě působící článek a prohlížela se do něj. Po chvilce mě už neuvěřitelně bolely nohy, vztáhla jsem si je před sebe a vydatně si zívla. Nevšimla jsem si tmavovlasého kluka, který se řítil po chodbě směrem. Přímo ukázkově zavadil o mé nohy as hlasitým plácnutím se rozvalil na zemi. Nemohla jsem se ubránit tomu, abych se z chuti zasmála. Jak to slyšel, zvedl hlavu natolik, aby mě mohl probodnout vražedným pohledem a nespouštěl ho ze mě vstal. Rozesmálo mě to, co jeho ještě více rozzlobilo, přimhouřil oči av celé své (působivé) výšce se přede mě postavil.

"Máš nějaký problém?" Zeptal se a jeho oříškově hnědé oči mě pohledem vraždili. Nedokázala jsem mu odpovědět jinak, než smíchem a kýváním hlavy, které ho nepřesvědčilo, jen naštvalo ještě víc. "Podívej, byla ho to hloupá nehoda, takže se jednoduše zasměj a kráčej dál, jako normální člověk. Opravdu nemám náladu zabývat se nějakým idiotem, "řekla jsem mu lhostejně. Nezdálo se, že by ho nazvaného idiotem potěšilo. Co mi bylo maximálně jedno. Nejsem tu pro potěšení nějakého magora bez náznaku dobré nálady či rovnováhy, který už začínal pěnit. Baz zájmu jsem se opět začetla do časopisu a čekala, dokud vybuchne.

"Nevím, co si o sobě myslíš, ale začínáš mi pořádně lézt na nervy!"  "Tak odejdi." Kontrast mezi jeho zuřivostí a mým klidem byl nepřehlédnutelný. A očividně ho provokoval ještě víc.  "Co kdybys laskavě vypadla ty?!" "Mám tady práci," odpověděla jsem mu nezaujatě av duchu jsem se usmívala při pohledu na to, jak ho to ještě víc rozzuřilo.

"Čteš si časopis!"

"Tak asi čekám. To si až takový sprostý? "

"Já nejsem sprostý! Co si to dovoluješ?! "

"Já? Já jsem tady klidně seděla, dokud si mě nezačal otravovat. "

"Takže já tě otravuju?! No to je milé, myslel jsem, že to tys mě Skopal na zem! "

"Možná, kdyby ses díval pod nohy, viděl bys, co pod nimi máš! A ani by ti nenapršalo do toho křivého nosu! "

"Mít tvůj nos neozývá se!"

"Jdeme se bavit o tom, kdo jak vypadá? Fajn, nemám problém! Například ty vlasy, které neviděli šampon ani hřeben už pořádně dlouho, nebo ... "

"Ty se ozývá?! Tak se pochlub, no schválně., Kdy sis naposledy myla vlasy?! "

"Dnes ráno! Ty kdy? Před půl rokem?! "

"Dnes ráno?! No krásné! A čím prosím tě, vodou z louže?! "

"Šamponem! Něco, o čem člověk jako ty nikdy neslyšel! No já si to mohu dovolit! "

"Oooo, slečna je milionářka a nyní asi očekává, že se všeetci z toho ..."

"Slečna jen není bezdomovkyně, co se o klukovi, který ji otravuje říct nedá!"