Point in time -one direction

24. díl

Složila jsem telefon s varováním, že pokud tu do půl hodiny nemáme vše potřebné, dotyčný je mrtvý a rozběhla se po chodbách zpět k Paulovi. Na vrchu schodiště jsem potkala uklízečku a pohled na mokrou podlahu, lesknoucí se od vody a čisticích prostředků pod nohama byl poslední, co si pamatuji. Kdesi vzadu v mysli mi ještě slabě vzbudil rozruch její výkřik, když viděla, jak mi na vrchním schodě vyletěly nohy do vzduchu a padala jsem dolů. No to už jsem vnímala jen jako ve snu.

**********************************************

"Zayn! Jdi ode mě! "Zavřeštěla ​​jsem hystericky, když jsem otevřela oči a první, co jsem uviděla byla Zaynova obličej hned při mé. Odtáhl se a uchechtl. "Dobré ránko, zlatíčko," řekl mi ironicky.Převrátila jsem oči. "Co děláš?" Nechápala jsem, proč se se mnou vůbec mluví, ne ještě, proč se na mě takhle lepí. "Zoe? Cítíš se dobře? Co si naposledy pamatuješ? "Zeptal se a zíral na mě jako na blázna.

Zalovila jsem v paměti, první pevný bod bylo to, že jsme se nebavili. No jaksi jsem cítila, že to ještě pokračuje dál, že jen třeba postupovat malými krůčky, událost za událostí. Odrazila jsem se od toho a snažila se pokračovat ve vzpomínkách dál. V mysli se mi vynořuje den za dnem, po minutě jsem měla týden. Každý den byl stejný. Pak přišel jeden, kdy měl být koncert, na který jsme tolik čekali. Snažila jsem se vzpomenout si na tento den, ale měla jsem z něj jakýsi chaos.Mlhu v mysli, podivné rozmazané šmouhy, na které musím zaostřit. Celý ten den byl chaos. Viděla jsem matně samu sebe, jak utíkám po chodbách s telefonem u ucha a něco křičím. No jaksi se obraz nehýbal dál. Pořád dokola ta samá scéna. Potřebovala jsem vědět, jak to bylo dál. Někde tam musel být jakýsi zlomový bod, jak jinak jsem se ocitla v takové situaci? Nemohla jsem jen utíkat po chodbě a najednou ležet kdesi, přímo pod Zaynom. Něco se ještě mezi tím stalo. Určitě.Ale co? Vrátila jsem se k vzpomínkám na chodbě a doufala, že mě zavedou dál. Musím vědět, co bylo pak! Neuvěřitelně mě bolela hlava. Udeřila jsem se? To by možná vysvětlovalo, proč si neumím vzpomenout. Udeřila jsem se. Nebo ... spadla? Vyjasnilo se mi. Najednou jsem věděla.

"Jak to dopadlo s tím koncertem?" Zeptala jsem se Zayna a rychle se posadila, co mi do těla vystřelilo nečekanou bolest. Nevěřícně na mě podíval. "Spadl ze schodů a ptáš se na koncert?" "Nechci, aby se pokazil kvůli mé neschopnosti utíkat po schodech, měla jsem toho ještě tolik vyřídit!" "Nestresuj! Dopadlo to dobře, "rychle mě uklidňoval a tlačil zpět dozadu, ať si lehnu."Ani se nezeptáš, co je s tebou? Jestli máš něco zlomené? "Divil se. "Co je se mnou?" Zopakovala jsem automaticky otázku, i když jsem vůbec nevěděla, co se ho to ptám. "Netuším," ušklíbl se.Zvedla jsem obočí, on se stále usmíval. Bavil se na mně, opět si ze mě dělal srandu. Posadila jsem se, příliš rychle, ale nechtěla jsem, aby mě Zayn zastavil. Zatočila se mi hlava a cítila jsem každý kousek těla. Ale i tak jsem se donutila položit nohy na zem a pomalu se na ně začala sápal. Já to zvládnu. No ták, chození mi snad nebude dělat problém. Hlavně, pokud díky tomu vypadnu od Zayna. "Co si myslíš, že děláš?" Zeptal se nevěřícně a rychlými pohyby, které byly vlastně normální, jen já jsem byla pomalá mi zatarasil všechnu cestu. "Odcházím." "Pomůžu ti," řekl a nečekal na odpověď. Vzal si mě na ruce a ani moje slabé protesty ho nezastavili. Alespoň si mě neprohodil přes rameno, jak to dělal jindy, jemně mě držel opřenou o svou hruď, na kterou jsem se snažila nemyslet, když jsem si tam neodbrovoľne položila hlavu. Nechtěla jsem být při něm.Věděla jsem, že v nás obou blízkost druhého vyvolává hloupé myšlenky, které nechceme. Já je nechci. Nechci se vracet k tomu, co bylo. Nechci na to myslet. Nechci, aby na to myslel on. A hlavně nechci, aby to chtěl. To by bylo nejhorší. Neboť nevěřím, že bych se tomu dokázala ubránit. Nedokázala bych. Neodolala bych pokušení, které je příliš vysoké. No on jakoby mi to dělal naschvál. Když se má držet co nejdál, abychom oba zapomněli, je při mně. A aby to bylo ještě těžší, je ke mně milý. Proč je ke mně milý? Proto, že jsem spadla ze schodů? Bojí se o mě?

"Kam chceš jít?" Zeptal se Zayn a vrátil mě do reality. "Proč od tebe." Věnovala jsem mu zamračený pohled. Ušklíbl se. Bavil se na mně a mé bezmocnosti. Mohl se mnou dělat, co chtěl, byla jsem příliš slabá, abych ho zastavila. "Takže to je na mně," zamumlal, znělo to, jakoby jen sám pro sebe, ale nebylo to tak. Prošel několik kroků a já jsem mu musela obtočí kolem krku, pokud jsem nechtěla spadnout. Akorát mu to vyvolalo úsměv na rtech. Věděl, jak nerada to dělám.

Vyšli jsme z mého pokoje, kde se jaksi opět ocitli Zaynove věci. Nekomentovala jsem to. Zatím.Pak, když budu mít na hádky s ním sílu. Zayn skoro vrazil do dveří, které se před námi najednou otevřely. Ani jeden z nás nevěděl, co dělat, když na chodbu vyšel Liam a podíval na nás. Usmál se."Konečně jste zase spolu?" Zeptal se šťastně. Nevěděla jsem, co říct. Muselo to tak vypadat. No rozhodně jsem nechtěla zase předstírat, že jsem se Zaynom. Nestačilo to už? Zvedla jsem hlavu a pohlédla na něj. Podíval se na mě stejně. Také nedokázal uhasit plamínky, které zasvítily v Liamovych očích. Povzdechla jsem si a otočila se k Liamovi. "Říkala jsem ti, že to je jen otázkou času, než se k sobě vrátíme."

"Doufám, že si uvědomuješ, že to už nebude tak, jako dříve," varovala jsem Zayna, když jsme byli opět sami a on se vybalit v pokoji, který je opět naše společná. "V jakém smyslu?" Zeptal se nezaujatě a nezvedl pohled od svého kufru. "Ve smyslu, že se s tebou vyspím, když se rozhodneš, že máš na to chuť. Je mi jedno, co si ostatní budou myslet, jestli budou něco tušit, ale zkusíš se mě dotknout a na místě ti jednu střelím. Nedotkneš se mě. Nepolíbil mě. Neobjímeš. Nechytíš za ruku. Už nikdy. Nikdy víc. Rozuměl jsi? "

"Opravdu si myslíš, že tě budu poslouchat?"

"Nemusíš. A já Liamovi rovnou řeknu, že jsme se rozešli. Je mi jedno, že mu to ublíží. On to zvládne. Doposud jsi ty ubližoval mně a zvládla jsem to. Dotkneš se mě a já mu řeknu, že jsme se rozešli. A když se mě pak dotkneš, nebudu mít problém křičet, že mě obtěžuješ. Pochopil? "

"Sama mě budeš prosit, abych to udělal. Budeš prosit o mé dotyky, polibky. No pak je odmítnu já, "zašeptal mi chladně do ucha, přičemž si dal pozor, aby se mě nedotkl az jeho ledového hlasu mi naskákali husí kůži. Zamířil k posteli. Doposud jsem si neuvědomovala, že vlastně muselo být nad ránem.

"Malik, stůj. Řekla jsem, že už s tebou mít nic nebudu. Takže se k té posteli ani nepřibližuj. Už na tebe čeká gauč. "