Všechny cesty vedou do kabinetu tělocviku

28. kapitola

Já to fakt udělala, stihnu si ještě uvědomit, než se sklep promění v peklo. Podle Klářina vyděšeného výrazu to vypadá, že to nečekala ani ona. Přemýšlím, proč ještě nezačala panikařit, vždyť za chvilku uhoří. Při té představě se musím usmát jak Tiburóna.

No, ten smích mě přejde hned jak si uvědomím, že já tu uhořím taky, protože jsem nějak zapomněla vylézt oknem, než jsem to tu zapálila. To už mi ale chytnou mé krásné stříbrné boty z dětského oddělení, hned potom nohy a než pochopím, co se to vlastně děje, je ze mě živá pochodeň. Začnu zběsile běhat po pokoji, jako kdyby mě to strašně pálilo a snažila bych se to takhle uhasit, ale ve skutečnosti si jenom užívám, že mám teď konečně zrzavé vlasy. V mém zorném poli najednou uvidím Kláru, a protože mi přijde ještě docela nespálená, běžím ji obejmout. Ona vyděšeně vypískne a začne přede mnou utíkat, a tak se honíme po jejím hořícím pokoji a já se pomalu škvařím a snažím se ignorovat fakt, že jsem celý den nejedla a že se mi ze mě sbíhají sliny. Bohužel, zrovna když Kláru skoro držím za ohořelé zbytky jejích vlasů, na mě spadne tyč a pak už jsem asi mrtvá.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slanina. Zčernalá uškvařená slanina.

Přesně tak se cítím, když se po několika dnech probudím v nemocnici. Moje druhá myšlenka (ta první byla, že půjdu zase spát) je prohrábnout si moje nové zrzavé vlasy. Nepamatuji si toho moc, ale fakt, že jsem konečně zrzka, bych nezapomněla, ani kdybych měla Alzheimera. Proto mě velmi zarazí, když si sáhnu na hlavu a nahmatám jenom holou zuhelnatělou lebku bez vlasů.

Prudce se posadím, slezu z postele, hodím si na záda všechny přístroje, ke kterým jsem napojená, a vyrážím hledat zrcadlo. Nebylo to moc těžké, stálo celou dobu na nočním stolku. Podívám se na sebe a šokem zalapám po dechu. Jsem černější než Péťa! A taky jsem plešatá! A nohy, moje krásné nohy, už vůbec krásné nejsou! Celkově vypadám jako krocan, kterého jste nechali příliš dlouho v mikrovlnce a nechce se vám ho vyhodit, protože si ho schováváte na až kolem půjde někdo, koho nemáte rádi a komu chcete tím krocanem způsobit rakovinu úplně všeho!

Udělá se mi před očima černo (jak tematické), tak si radši lehnu zpět do postele, zavřu oči a modlím se, že tohle všechno je jenom zlý sen. Taky se modlím, aby Klára vypadala úplně stejně.

Když se znovu probudím, vidím, že mě někdo přišel navštívit, ale protože se mi asi loupe kůže, nedokážu skrz všechny ty saze rozeznat jeho (nebo její) obličej. Teprve po několika minutách usilovného mrkání vidím docela zaostřeně a mohu si tu osobu konečně prohlédnout, a je to ten poslední člověk, kterého bych čekala.

„Ahoj Hermíno," řekne Horáček a jen z jeho hlasu (doteď jsem netušila, jak moc mi chyběl) se mi chce začít slintat a válet sudy na podlaze. Ale ovládnu se.

„ !" pokusím se na něj zakřičet, ale moje hlasivky nejspíš uhořely spolu s vlasy, protože mi z pusy nevyjde ani hlásek.

„Promiň, Elektro," opraví se. Napadne mě, jestli třeba není čaroděj a nečte mi myšlenky. To by alespoň vysvětlovalo to, proč jsme v dotazníku na tělák měli otázku: Používáš magii? Ale asi spíš umí odezírat.

Každopádně, naše konverzace teď bude o dost jednodušší. „ ?" zeptám se na to, co mi vrtalo hlavou celou dobu.

„No, je na tom stejně jako ty, takže má popáleniny 53. stupně a teď je na sále a dělají jí už třetí transplantaci kůže," odpoví pohotově. Zamračím se. Doufala jsem, že umřela. Taky dost nechápu, proč ona je na transplantaci a já jsem pořád stejně černá. Hned se ho na to zeptám.

„No, víš," začne, „Klára má bohatou mámu, takže jí to všechno zaplatila. A ty nemáš ani pojištění, ani rodiče, ani nic." Soucitně se na mě usměje, zatímco já uvnitř brečím (ráda bych brečela i zvenku, ale všechny slzy se mi vypařily).

„Jestli si ale myslíš, že tě opustím jenom proto, že se tě teď budou bát všechny děti na ulici, tak to ani náhodou."

„ ."

„Já vím, vykašlal jsem se na tebe kvůli takové blbosti, a moc se ti za to omlouvám. Musíš mě ale pochopit: kvůli mé bývalé přítelkyni jsem si šel na rok sednout a bál jsem se, že by se to mohlo opakovat. Také mi hrozně záleží na mých dvojčatech, jsou ten jediný důvod, proč jsme se s manželkou ještě nerozvedli. Nemohl bych je opustit, nikdy. A když o tom tak přemýšlím, už bych nedokázal opustit ani tebe." Ach, jak romantické, ale co jiného bych čekala od tělocvikáře, který trávil všechny pracovní dny s Davídkem. A náhodou, jak tak vedle mě sedí a vylévá si srdíčko, je hrozně roztomilý, a když mě jemně chytne za ruku (a ulomí mi tak pár prstů), nemám vůbec nutkání jí odstrčit. Naopak, nejradši bych ho chytla i za tu druhou a pak bych ho objala a políbila ho a odpustila mu a pak bych mu usnula v náručí a připadala bych si jako princezna (kterou podle nějakého kvízu, co jsem si udělala před operací Spalte tu děvku, jsem na 100%). No, taky bych měla ráda zpátky svou kůži a svoje vlasy a svoji školu a domov, ale to je vedlejší.

„Těch několik dní, co jsme spolu nemluvili, mi ukázalo, že bez tebe nemůžu žít, a klidně ať mi říkají pedofile. Je mi to jedno, protože tě miluji."

„Já tebe taky," zašeptám a on mě políbí.

Jeeeej, šťastný konec! Tedy, alespoň v rámci možností.

Díky díky díky moc za všechny přečtení a ty ostatní věci, a ještě větší díky a náš upřímný obdiv všem, co tuto knihu četli celou <3

Vaše B.