Všechny cesty vedou do kabinetu tělocviku

13. kapitola

Začátek našeho výletu se dá popsat hned několika přídavnými jmény od s, například strašný nebo skočzmostující, ale super rozhodně ne. Vzhledem k tomu, že naše škola nemá ani na papír, musíme jet do Hlubočinky normálním mimopražským autobusem. To nám ale nikdo neřekl, a tak, když nás třídní na zastávce vybídne, ať všichni vytáhneme 9 korun, většina na ní začne vyděšeně zírat.

„Vždyť jste říkali, že budou stačit 4 koruny," řekla CU.

„Ano, máte pravdu, původně jsme měli jet stopem, ale vypadá to, že do Hlubočinky nikdo nechce jezdit," odpoví třídní a dál čeká s nastavenou rukou.

„Proč asi," zavrčí Klára tiše. Ještě pořád se nesmířila s tím, že nepojedeme do Disneylandu, a tak má dneska dost špatnou náladu. Nebo má zase krámy.

Řidičovi to trvalo půl hodiny, než pochopil, že od některých socek z naší třídy peníze na jízdenku prostě nedostane, a pustí nás dovnitř zadarmo, aby autobus neměl ještě větší zpoždění, než má teď. Všichni běžíme obsadit zadní sedačky a Katka hned vytáhne repráčky a pustí je naplno, takže se na nás začnou otáčet všechny důchodkyně a mumlat: „Ach ta dnešní mládež."

Protože dneska nemám náladu být v centru dění, sedám si vedle Sofky, která má nějakou depku a se sluchátky v uších kouká z okna. Nevadí mi to, nechce se mi teď s nikým povídat. Ani s Horáčkem, i když ten se se mnou pořád snaží navázat konverzaci, dokud nezavřu oči a nedělám, že spím.

Když vystoupíme v Hlubočince z autobusu, všichni se na chvíli zastavíme a s otevřenou pusou se otáčíme dokola a snažíme se pochopit, do jaké prdele jsme se to dostali (až na Ady, ta je zvyklá z Davle). Popíšu vám to tady v několika slovech: napravo zkrachovalá sámoška, parkoviště a pole, nalevo nedostavěná hala, hromada hlíny a les, před námi silnice a tamto nejspíš bude ta hmoždinkárna. Za námi silnice do Prahy. Chvíli váhám, jestli by nebylo nejlepší se obrátit a utéct, dokud je čas, pak si ale všimnu Horáčkova rozpačitého výrazu a rozmyslím si to.

„Tak jdeme na ty hmoždinky, ať to stihneme, ne?" řeknu a mrknu na něj.

Vděčně se na mě usměje. „Přesně tak, pojďte za mnou!" zavelí a jako první se rozejde směr továrna na hmoždinky.

----------------------------------------------------------------------------------------

„Takže dobrý den, já jsem Brunhilda a dneska vás budu provádět tady po naší továrně," řekne naše průvodkyně a my všichni zaraženě přikývneme. Celá je divná, má na sobě oranžové montérky a šedivé bezdomovecké boty (takové ty hnusné pantofle, co někdy nosí Blažostoj), ale ta nejdivnější věc je pobělítkovaná helma s malou plastovou chobotnicí nalepenou na straně, co má na hlavě.

„To je můj talisman Arnold z kindervajíčka," odpoví nám na naši nevyřčenou otázku, proč má sakra nalepenou chobotnici na helmě, a otevře nám dveře do první místnosti plné papírových krabic.

„Tady v těch krabicích máme všechny naše hmoždinky. Jestli vás to zajímá, tak hmoždinka je taková plastová věcička, co se dává na šroubky. Tedy," zarazí se, „alespoň tak nějak mi to včera na školení říkali. No nevadí," to už se zase tváří vesele, „teď se půjdeme podívat na různé typy hmoždinek. Pojďte ke stolu."

Všichni se rozestavíme okolo stolu, na kterém stojí několik skleněných lahviček. Brunhilda každou vždycky vezme do ruky a řekne nám, co za typ hmoždinky to je: „Tohle jsou natloukací hmoždinky, tohle standartní hmoždinky, pak tu ještě máme uzlovací hmoždinky, rámové hmoždinky, talířové hmoždinky a spoustu dalších."

„Cože to teď řekla?" zašeptá Klára a já jenom pokrčím rameny.

V tu chvíli naše krátká prohlídka končí, protože Brunhilda svojí rukou všechny skleničky shodí na zem a spustí tak alarm. Horáček usoudí, že nejlepší bude prostě utéct co nejdál od továrny, tak utíkáme. Skočíme do pangejtu, zrovna když sem dorazí policie, vleze do továrny a po chvíli vyvede Brunhildu s pouty na rukou. Nejsem si úplně jistá, ale vypadá to, že Arnold dostal svoje vlastní pouta.

Po této skočzmostující akci se rozhodneme, že si radši postavíme na louce stany a pak prostě budeme mít volno. Někteří ho využijí k tomu, aby se šli po Hlubočince projít (i když moc není kam), jiní jdou hrát na hřiště fotbal (nechápu) a Květoslav prostě vyleze na strom a dělá lenochoda.

Já osobně to volno využiji k tomu, abych se trochu prospala, vzhledem k tomu, že jsem dneska spala asi 2 hodiny. Horáček se mi sice chvíli dobývá do mého zamčeného stanu, ale protože nezná moje hrozně těžké heslo na zámek (1111), hned to vzdá a radši jde hrát fotbal. Asi. To už totiž spím.

Dneska se mi zdá o tom, jak si to s Horáčkem rozdávám mezi hmoždinkami, když v tom k nám přijde Brunhilda a začne na mě křičet, že se Arnold ztratil a musím ho najít. Snažím se jí vysvětlit, že je tady tak trochu navíc, to jí ale ještě víc rozzuří a začne na mě házet spálené perníčky.

Z této noční můry mě celou zpocenou probudí Klára, která mi rozepla stan a šťouchá do mě klackem.

„Katka má nápad," zašeptá. A sakra.

Dneska to málem vypadalo, že kapitola nebude, ale nakonec jsem se překonala a máte tu další díl plný hmoždinek.

Taky vám všem musíme moc a moc poděkovat za 1 000 přečtení!!! To jako vážně?! <3

Vaše B.