Všechny cesty vedou do kabinetu tělocviku

20. kapitola

První věc, která mě po probuzení napadne, je proč mě tak strašně bolí hlava. A proč mám hlavu nacpanou v misce plné špaget. A proč mám na sobě šaty. A proč ležím na zemi. A proč si cucám palec. A proč mi ještě nezazvonil budík do školy.

Školy. Školy... Školy! Budík do školy! Proč nejsem ve škole? Urychleně vstanu a hned pozvracím celou kuchyň. Zatočí se mi hlava. Opřu se rukou o linku a zavřu oči. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Počítej do jedenácti, jak ti říkali všichni ti psychologové. Tak, lepší.

Naleju si do sklenice vodu a celou jí vypiju. Potom se podívám na hodiny a hned mi dojde, že je ještě moc brzo na to, abych byla ve škole. Popravdě do začátku první hodiny zbývají ještě dvě hodiny a já vážně uvažuji o tom, že dneska zůstanu doma a pořádně se vyspím. Je mi špatně, jsem unavená a hlavu mám plnou špaget. Vůbec netuším, co jsem to včera dělala, ale musela to být dost divočina.

Nakonec ale místo do postele zamířím pro mop a potom do sprchy. Nejsem žádný záškolák, a navíc pochybuji, že by mi máma napsala omluvenku, jestli mě viděla takhle přijít domů. Nejlepší bude rychle vypadnout a odpoledne jí koupit hromadu čokolády na usmířenou. Máma miluje čokoládu.

Můj obličej vypadá fakt příšerně, tak ho schovám pod tři kila makeupu, říkám tomu Nou Mejkap Nou Filtr. Ty šaty vyhodím z okna, vypadají jako pytel, a zatímco se oblékám, přemýšlím, kam jsem tak večer mohla jít v šatech. Jediné, co mě napadá, je, že mě Horáček někam pozval, třeba do opery nebo tak. Najednou se zarazím. Z té mlhy, která obklopuje celý můj včerejší večer, najednou vyleze Horáčkův obličej a tváří se vyděšeně, a já sama mám při té vzpomínce takový špatný pocit. Ať už se včera stalo cokoliv, nedopadlo to dobře. A já jsem rozhodnuta všechno zjistit.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

No, všechno zjistím mnohem rychleji, než bych si přála. Přesně dvě minuty po začátku první hodiny, kdy se ze školního rozhlasu ozve Novákův hlas: „Omlouvám se za narušení první hodiny, ale Elektra Blažená a Miloš Horáček ať se dostaví ihned do ředitelny."

Celá zblednu a nedokážu se pohnout, jenom vyděšeně koukám po mých spolužácích, kteří jsou na mě všichni otočení. Pak mě Klára chytne za ruku a jemně jí stiskne, jako by mi tím přála štěstí. No, budu ho potřebovat.

V ředitelně už sedí pár lidí: ředitelka, Novák, Horáček (ten se tváří hodně naštvaně a zdá se mi to, nebo má na hlavě paruku?) a moje máma. Zastaví se mi srdce. Co se sakra stalo, že kvůli tomu zavolali i moji mámu?

„Posaďte se, slečno Blažená," řekne ředitelka a ukáže na volnou židli. Opatrně si sedám na její kraj, a přitom si sednu na své třesoucí se ruce, abych si z nervozity nezačala kousat nehty. Nebo prsty. Ředitelka se zhluboka nadechne, podepře si rukama bradu a začne těkat pohledem mezi mnou a Horáčkem. Já svůj pohled sklopím do klína a snažím se nevnímat vztek a zklamání vyzařující z mojí matky sedící vedle mě.

„Nechcete už s tou šaškárnou skončit?" zeptá se ředitelka náhle. Začínám chápat, proč jsem tady. To ne!

„Nechápu, o čem mluvíte, paní ředitelko," odpoví Horáček.

„Tak vy nevíte?" odpoví ředitelka. „Dokážete si představit na jak dlouho si půjdete sednout za pohlavní styk s nezletilou dívkou?" Vyděšeně na ní zírám.

„Prosím? Jaký... Proč bych chtěl spát s 14letou holkou, když mám doma ženu a děti?" zeptá se Horáček a mě vhrknou slzy do očí. On má ženu? A děti? Náhle si uvědomím, že jsem to věděla, jako by to slovo žena vytáhlo z mlhy další vzpomínku.

„Nelžete mi tady! Vážně potřebujete důkazy?" vyštěkne ředitelka. „No, doufala jsem, že toho paní Blaženou ušetřím, když ale jinak nedáte..." potřese hlavou a natáhne se, aby zapnula televizi. Chvíli se nic neděje a pak najednou vidím sebe a plešatého Horáčka v záchodové kabince, a dost na sebe křičíme. Nevím, co si o tom mám myslet, na tohle si tedy vážně nevzpomínám.

Všechno se zvrtne ve chvíli, kdy se na něj vrhnu a porazím ho na zem. No a potom... Celá rudnu a nejradši bych se zahrabala, vlastně ne, nejradši bych se prohrabala až na Borabora, ke bych si oblékla slušivou sukýnku z listů a květinovou podprsenku a po zbytek života bych tančila hulahula na pláži a doufala, že mě pod tímto převlekem nikdy nepoznají a na všechno zapomenou.

Celé video trvá asi 45 minut, za které stihnu udělat spoustu z těch věcí, o kterých se mi každou noc zdá, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych to mohla udělat i ve skutečnosti. Nejhorší na tom všem je, že to viděla matka. Vzpomenu si na to, jak mi řekla, že mě vyhodí z domu, když přijdu o panenství před svatbou, a chce se mi brečet.

Po chvíli ticha se ozve rána. To máma omdlela. Ředitelka ihned zavolá pro Danču Šmorůvkovou, která jí rychle oživí a nacpe jí do krku cukříky. Máma se začne dusit, ale aspoň nic neříká.

Po další chvíli ticha nakonec promluví Horáček: „Zavoláte policajty?"

„Radši ne, kdyby se rozneslo, že jsem zaměstnala pedofila, už by o naši školu neměl zájem vůbec nikdo. Stačí, že tu pořád máme bomby." Ředitelka si něco napíše do notýsku, ozdobí to několika srdíčky, každé srdíčko vybarví jinou barvou, potom na to dá razítko, čtyřikrát to podepíše, a výsledné dílo podá Horáčkovi se slovy: „Jste propuštěn. Vypadněte z mého království, a jestli vás tady ještě dneska potkám, umlátím vás svojí holí." Horáček se zvedne, hodí po mě poslední znechucený pohled, a opustí ředitelnu.

Ředitelka přesune svou pozornost na mě: „A co vy, že nemluvíte? Jste hodně traumatizovaná z Horáčkova sexuálního útoku?"

Hádám, že nejlepší bude dělat, že já jsem ta oběť. Jeho už stejně nezachráním. „Ehm, ano. Úplně se na mě vrhnul."

Ona si jen odfrkne. „To určitě. To video jsem už viděla nejmíň šedesátkrát, a mohu říct, že to vy jste se po něm začala sápat jako první. Vyhazuji vás z naší školy za znásilnění učitele a požívání návykových látek."

„To, to nemůžete! Jaké návykové látky? Já za nic nemůžu!" vzlykám.

„Prosím vás, zhuleného člověka ještě poznám. Sama jsem dost kouřila, a navíc jsem ředitelkou naší školy, stačí se podívat na mé studenty. A teď padejte," řekne a pak mě vyprovodí i s mámou před ředitelnu. To už přes svoje slzy nic nevidím, a jen čekám, kdy na mě začne matka řvát. Díkybohu má ještě pusu plnou cukříků, tak ji tak nechám a utíkám do skříněk. Zavřu se do té rozbité, co patří Kláře, a tam se už rozbrečím naplno.

Kdo to mohl udělat?! Jak to mohl někdo udělat? Kdo mě tak strašně nesnáší, že by mě dokázal tak hnusně dostat na dno? Obejmu si rukama kolena a začnu se houpat dopředu a dozadu.

Díky videu se mi před očima objevují nové a nové vzpomínky. Kadeřnice. Stříhání šatů. Harry. Rikša. Lucerna. Ples. Paní Horáčková. Hodně frisca. A potom afterparty. Afterparty...

Jako by mě někdo polil studenou vodou. Už vím, kdo mi to udělal. Ten, kdo mě dostal na afterparty. Ten, kdo mi neustále doléval kelímek a ožral mě. Ten, kdo mi dal všechnu tu trávu. Ten, kdo mi řekl, že mám jít za Horáčkem a zbít ho.

Kate.

No, už se nám to všechno dost kazí. A to jsme teprve na začátku.

Taky už máme přes 3k přečtení a vůbec nechápeme, jak se to stalo. Všichni jste hrozně super, nejlepší a nejúžasnější, tak můžete třeba nechat nějaký vout nebo koment (dělám si srandu, už to, že to čtete, je neuvěřitelné a moc děkujeme <3)

Vaše B.