Všechny cesty vedou do kabinetu tělocviku

25. kapitola

Ještě dlouho po jejich odchodu jenom tupě zírám do zdi a pořád cítím Harryho ruce okolo sebe, jeho rty naposledy přitisknuté na mých. Myslím taky na ostatní, na to, jak to Lousiovi začalo docela klapat s Kiarou, na Liama, se kterým jsem každý večer hrála Člověče, nezlob se, na Nialla, který mi pořád pekl dorty a se kterým jsme psali lidem na Omegle. Jak je teď tady najednou bez nich a bez jejich zpěvu a řevu ticho. Dokonce ani Emilia nemluví, možná proto, že odešla z domu hned po Emče a ještě se nevrátila. Třeba mě taky opustí, jako už tolik lidí před ní, nechá mě tady sedět samotnou, dokud neumřu a nenajdou moje tělo tak dvanáct měsíců po smrti, protože se o mě vůbec nikdo nezajímá.

Když už mi začne být moc velká zima, zvednu se, obléknu si několik mikin a nasadím si klapky na uši. Potom si odejdu uvařit čaj a s kouřícím hrnkem si sednu zpět na místo.

Přesně takhle mě najde Emilia nějak kolem druhé ráno - opřenou o zeď, s pokrčenými koleny, hrnkem teď už studeného čaje, kterého jsem se vůbec nenapila, a se slzami stékajícími mi po tvářích. Hned ke mně přiběhne a vezme mě do náruče. Obejmu jí zpátky a trochu se bojím, abych se nesesypala. Další slzy už díkybohu nepřichází. Za poslední měsíce jsem ne už nabrečela dost.

Po chvíli se ode mě lehce odtáhne a řekne: „Byla jsem u Péti."

Zamračím se.

„Ne, tak jsem to nemyslela," opraví se rychle, „domluvila jsem, že teď budeš chvíli bydlet u něj."

Au. „Ty... ty mě tady nechceš?"

„Naopak, byla bych hrozně ráda, kdybys tu zůstala, ale nemůžeš. Teď, když byl vyzrazen můj úkryt, si pro mě může Joaquín kdykoliv přijít a já nechci, abys byla u toho."

I přes moje hlasité protesty, že jí ochráním a že když bude nejhůř, začnu na všechny házet pomeranče a jinou zeleninu, se nakonec nechám přemluvit, a ještě to ráno se přestěhuji k Péťovi. Postel už na mě žádná nezbyla, tak musím spát na koberci, ale nevadí mi to. Tedy, až na to, že po mě všichni šlapou cestou na záchod.

------------------------------------------------------------------------------------------

Joaquín si nakonec našel Emilii mnohem dřív, než bychom všichni čekali. Když se v 11 probudím, celá nevyspalá a plná modřin, a přejdu do kuchyně, jejich noční souboj je hlavním tématem hovoru. Podle Péťovy prababičky do bytu přišel ani ne hodinu potom, co jsem odešla, společně s 10 naštvanými venezuelskými mafiány a jedním Mexičanem s obrovským sombrerem na hlavě a rozstříleli celý byt. To, jestli Emilia přežila nebo ne, je záhadou.

Pokud Emilia dokázala půl roku uklízet na naší škole a bydlet se mnou necelý týden, přežije už všechno, pomyslím si, a výjimečně mám pravdu. Zrovna snídám nudle s nudlemi a piju k tomu nudle, když ke mně přiběhne udýchaný Péťa s kusem papíru a že prej to našel v troskách Emilie bytu. Hned si to přečtu a samou radostí celý dopis poprskám nudlemi, takže už nejde nic přečíst. To ale vůbec nevadí, protože si pamatuji, co se tam psalo: Emilia to přežila, ale musela uprchnout do Jemenu, a taky mě má moc ráda a věnuje mi všechny její hračky.

Jsem z toho celá taková pozitivně naladěná, tak se rozhodnu napsat Harrymu dopis. Není moc dlouhý (aby prošel přes hranice), jenom pár kilometrů a spotřebovala jsem na něj 40 propisek. Bohužel ale netuším jeho adresu. Po chvíli přemýšlení tam napíšu Harry Styles, gulag, Russia. Doufám, že dojde.

Celý den mám strávit nošením melounů, jejich prodáváním a děláním, že jsem starší než mých 14 let. Vzhledem k tomu, že jsem tak o dvě hlavy vyšší než všichni ostatní na tržnici, docela mi to vychází.