Všechny cesty vedou do kabinetu tělocviku

30. kapitola

Vždycky jsem si myslela, že mě hodiny tělocviku s Davídkem připravily na všechno. No, myslela jsem špatně, uvědomím si, zatímco se marně snažím stočit do klubíčka za letu vysokou rychlostí ze schodů. Na poslední chvíli se stihnu ještě otočit ve vzduchu, takže těmi skleněnými dveřmi vedoucími ven z paneláku proletím zády a ne předkem. Sice jsem tak zachránila moje neexistující těhotenské bříško, ale mám pocit, že jsem si nejmíň čtyřicetkrát přerazila páteř a asi jsem ochrnula, protože nemohu hýbat nohama.

Ležím na chodníku jako velká rozpláclá chobotnice a cítím, jak se moje lepenkou slepené srdce znovu rozpadá a kutálí se po ulici. Pořád tomu ještě nemohu uvěřit. On mě znovu nechal. Po tom všem. Po tom, co mi řekl, že mě miluje, po tom, co mi slíbil, že mě už nikdy neopustí.

O všechno jsem kvůli němu přišla. O mámu. O domov. O kamarády. O panenství. A teď, když jsme překonali všechny překážky, kdy to vypadalo, že už konečně budeme žít šťastně až do smrti, to všechno zahodil. Doslova, zakřičí na mě moje zmrzačená páteř.

Potom, co z mé zadní kapsy vytáhnu několik nožů a začnu je okolo sebe házet v domnění, že ho tak přivolám, že se mi omluví a že mě odnese zpátky domů (o této pověře, že za vámi přijde mužská návštěva, když na zem upustíte nůž, nás poučila naše učitelka angličtiny Mrs. Sájnamon) a jediný, kdo za mnou přijde, je malý chlapeček s tříkolkou, který mě přejede, jeho táta, co mě pošlape a nakonec bezdomovec, co si mě splete s kobercem a pokusí si mě sbalit a odnést, propuknu v pláč.

Pak přestanu. Přeci jenom, už jsem pro něj brečela dost. A z mých zkušeností se zradou a zlomeným srdíčkem jsem zjistila, že nejlepší je pomstít se dané osobě. Nebo jí vydírat pomocí jejich dětí. Což je to, co teď chci udělat.

Kousek odtud přes ulici je Billa, a přesně tam se začnu plazit, abych si ukradla takový ten košík na kolečkách a několik dalších věcí, co budu potřebovat. Při přecházení přes silnici si jako obvykle pečlivě prohlédnu projíždějící řidiče, jestli to náhodou nebude někdo hezký, kterým bych se nechala srazit. Bohužel mám zase smůlu. A potom už je to jenom kousek do supermarketu.

Celá loupež proběhne velmi rychle, a já už jsem za deset minut připravená venku, pohodlně usazená v červeném košíku, v ruce veslo, které jsem měla schované v kapse od té doby, co jsem ho ukradla CU. Ještě se na chvilku zamyslím, co vlastně chci udělat, a poté spustím mé veslo do chodníku a začnu veslovat směrem k tomu velkému kopci, ze kterého je rozhled na celou čtvrť, kde bydlí Horáčkovi. Vyjet až nahoru dá dost práce, ale díky mým vorkautům, které jsem poslední dobou každý den dělala, mám velmi silné ruce a jsem na vrcholku už za 2 hodiny.

Vyhodnotím svojí pozici, zavrtím hlavou popojedu trochu doprava, pak dopředu, pak zastavím. Potom vyhrabu z kapsy (je to pořád ta stejná, co jsem v ní měla veslo) telefon a vytočím mého prince. Přiložím mobil k uchu, otřu si slzu z tváře a pevně se chytnu okraje košíku. Jsem připravená.

Takhle na kopci, s mobilem u ucha a zrakem zaměřeným na mé oběti, co se nic netušící prochází po mostě, si připadám skoro jak nájemný vrah. Ještě sluneční brýle by to chtělo, ale s nimi bych asi úplně neviděla paní Horáčkovou a obě děti. Chce se mi z nich zvracet. Jak to, že ony mohou být šťastné, jak to, že jak Benedikt, tak Viktorín mají milující rodiče, co by pro ně udělali cokoliv na světě, zatímco moje dítě bude vyrůstat pod mostem mezi odpadky, nebo dokonce v dětském domově, až nás oba sebere sociálka?

Zamrkám a radši si dám do pusy lízátko. Moje dítě takto rozhodně neskončí. O to už se postarám. Navíc, on by mě nikdy doopravdy neopustil, slíbil mi to. Slíbil mi, že se o mě postará a že už navěky budeme spolu. Potřebuje jenom čas, aby to vstřebal.